Proč o Libyi?

Válka na Ukrajině a pomoc z ní prchajícím lidem tvoří podstatnou část mediálních zpráv. Evropa spolu s USA akutně řeší i to kde získávat ropu a plyn namísto z velké části z Ruska. Bez nich se zřejmě ještě neobejdeme.

Řešení není snadné. Exportérské země sdružené v OPEC s nejvýznamnější Saúdskou Arábií v čele odmítly rychle reagovat. V pozadí je celá složitá problematika Blízkého východu posledních dvaceti let a s tím spojené protichůdné zájmy několika světových hráčů.

Článek o severoafrické Libyi, která založila své bohatství a vysokou životní úroveň na těžbě a vývozu ropy a těžbě zemního plynu (má největší zásoby ropy v Africe), je o další krásné zemi, která už není, co byla. Je zemí v rozpadu.

Největším odběratelem libyjské ropy jsou evropské země (plyn se neexportuje). Jenže různá islamistická a džihádistická uskupení a skupiny napojené na al-Káidu v Libyii po léta útočí na ropná pole, energetická zařízení i infrastrukturu.

V poslední době máme informace o Libyi spíš skromné. Týkaly se převážně nelegální migrace z Afriky, která přes Libyi směřuje do Evropy. Co se v Libyi stalo? Co o té zemi vůbec víme?

Všeobecná povědomost o Libyi není velká. Středomořská země s pobřežím kousek od evropského je čtvrtou největší zemí Afriky – ta naše by se do Libye vešla 23 krát. Záliv Velká Syrta dělí libyjské území mezi západní Tripolitanu (Tripolsko) a východní Kyrenaiku. Třetí částí Libye je saharský Fezzán. Obyvatelé jsou Arabové, menší část berberští nomádi a polonomádi ze 140 klanů a kmenů.

Příběh Libye, jejíž význam by pro Evropu mohl být aktuálně významný, začal velice dávno. Hrály v něm roli všechny historické středomořské kultury. Už se starověkým Egyptem měli Libyjci dlouhé vztahy a dokonce 22. dynastie egyptských faraonů byla libyjská.

Pak se po Středomoří šířil vliv Féničanů budujících všude své obchodní opěrné body. Nejznámějším bylo Kartágo v dnešním Tunisku. Na libyjském území Féničané založili trojměstí Leptis, Oea (dnešní hlavní město Tripolis) a Sabratha. V době římské okolo nich vznikla provincie Tripolitana.   

Kyrenaika byla zase pod řeckým vlivem, protože ji dlouhodobě osidlovali lidé převážně z ostrova Théry (Santorini).

Římané později Tripolitanu s Kyrenaikou spojili a tehdy byl poprvé použit název „Libye“.

Po zániku západořímské říše získali severní Afriku východořímští Byzantinci.

Brzy nato nové náboženství – islám – spojilo všechny arabské kmeny. Arabové v 7. století rychle dobyli mnoho zemí, z Egypta se  vydali západním směrem a první na řadě byla Libye.

V 16. století padla severní Afrika do rukou Osmanské říše. Všechny tři části dnešní Libye – Tripolsko, Kyrenaika a Fezzán – byly tehdy spojeny v jeden celek. Turci narazili na odpor, jehož vedoucí silou se stal islámský náboženský řád Sanúsija, který později sehrál významnou úlohu.  

Na začátku 20. století zvolila Itálie blízkou Libyi pro svou koloniální expanzi. Mezi Itálií a Tureckem vypukla válka. Itálie zvítězila. V roce 1912 mocnosti uznaly novou italskou kolonii Libyi.

Zato Libyjci povstali, vytvořili jednotnou armádu v čele s náčelníkem Sanúsijů a Italy vyhnali. Po příchodu fašismu k moci v roce 1922 Itálie zopakovala agresi proti Libyi a spojila ji s usídlováním italských kolonistů na nejlepší libyjské přímořské půdě. Do čela odboje se postavil národní hrdina Omar al-Muchtár, zvaný „Lev pouště“, vrchní velitel sanúsijovského vojska. Možná znáte z takto nazvaného filmu s Anthony Quinnem.

Italští fašisté přikročili k masovému teroru. Obyvatelstvo soustřeďovali do koncentračních táborů, kde po tisících umíralo. Vesnice vypalovali a bombardovali, ženy a děti shazovali nad tábory vlastenců z letadel, otravovali studny a zabíjeli dobytek. Poté, co v roce 1932 popravili zajatého Omara al-Muchtara, odpor Libyjců ustal.

Ve druhé světové válce hrál zvlášť významnou úlohu libyjský přístav Tobrúk. V britské armádě bojovali i českoslovenští vojáci. O nich natočil roku 2008 Václav Marhoul film Tobrúk. Svému ustupujícímu spojenci přispěchalo na pomoc hitlerovské Německo a přepravilo do Libye svoji elitní jednotku Afrika-Korps pod velením maršála Rommela. Německo-italské jednotky sice Tobrúk dobyly, ale pak Britové pod velením generála Montgomeryho vyhráli jednu ze zlomových bitev druhé světové války – bitvu u El-Alameinu – asi 100 km západně od egyptské Alexandrie.

Málokterá africká země utrpěla tolik druhou světovou válkou jako Libye. Neustálé přesuny cizích vojsk po jejím území ji naprosto zničily. Rychle se zapomnělo, že Libyjci se na vítězství nad fašisty pod velením sanúsijovského emíra Indríse významně podíleli – konali cenné výzvědné služby, sloužili jako vůdcové v poušti, napadali menší německé jednotky, prováděli diverze a sabotáže.

Jenže po skončení války byla Libye zase okupována, a to spojenci – Brity a Francouzi. Nyní se měla stát jejich kolonií. To vyvolalo novou aktivizaci národně-osvobozeneckého hnutí. Problém řešila OSN. Po tuhých diplomatických bojích se Libye roku 1952 stala nezávislou – jako první africká země. Stala se královstvím v čele s hlavou Sanúsijů králem Indrísem.

Británie, Francie a Spojené státy využily těžké hospodářské situace země k uzavření dohod o „pomoci“, které z Libye činily v podstatě polokolonii. Koncese většiny nalezišť ropy se dostaly do rukou amerických, britských a francouzských společností.   

Skupina mladých důstojníků pod vedením plukovníka Muammara Kaddáfího provedla roku 1969 převrat – byla svržena monarchie a vyhlášena republika. Zrušeny byly britské a americké základny a znárodněny banky, pojišťovny a ropné společnosti.

Nové vedení Libye hledalo směr, kterým by se země měla ubírat, a snažilo se sjednotit s jinými arabskými státy.  Od 70. let probíhaly v zemi socialistické experimenty.

Od počátku měl Kaddáfí nad zemí absolutní kontrolu za pomoci několika málo blízkých poradců. Nesporně měl zásluhu na rozvoji libyjského hospodářství. Mezinárodně ale proslul mnoha zápornými počiny, včetně teroristických akcí. Výčet by byl dlouhý. Nejznámější a nejtragičtější byl výbuch amerického civilního letadla na lince Londýn-New York nad skotským Lockerbie v prosinci 1988. Tehdy přišlo o život 259 cestujících a 11 obyvatel městečka. Libye odmítla vydat soudu muže podezřelé z tohoto útoku a OSN uvalila OSN na Libyi sankce.

V roce 1999 byly sankce pozastaveny poté, co Libye tyto dva muže k mezinárodnímu soudnímu dvoru do Haagu vydala. Kaddáfí ale popřel jakoukoli libyjskou účast a kategoricky vyloučil i odškodnění. 

Pak ale v roce 2003 po pádu iráckého režimu Saddáma Hussajna Kaddáfího naprosto obrátil: chce poskytnout informace o teroristech Al-Kaídy, touží po spolupráci s USA a přiznává odpovědnost za Lockerbie.

Ekonomické sankce nad Libyí byly zrušeny a Libye se zavázala vyplatit odškodné. Zrušení sankcí vyvolalo okamžitě závod o libyjský trh a jedna státní návštěva na vysoké úrovni začala stíhat druhou. (Československo spolupracovalo s Libyí od roku 1978. Poslední čs. odborníci se vrátili z Libye v roce 1990 a spolupráce skončila.)            

V roce 2005 vyhlásil Kaddáfí hospodářské reformy pro razantní modernizaci země. K jejich podpoře měla sloužit ropa. Mimořádný a gigantický byl projekt „Velká umělá řeka“, přivádějící podzemním potrubím fosilní vodu z hloubky pod Saharou do severních oblastí. Výstavba byla zahájena už v roce 1984. Ve čtyřech mnohaletých etapách bylo postupně položeno celkem 5500 km potrubí o průměru 4 metrů.

V roce 2011 proběhla arabskými zeměmi vlna protestů, nepokojů a povstání nazvaných „Arabské jaro“, během nichž byly v některých zemích kvůli nahromaděným problémům svrženy dosavadní režimy. V Libyi proběhlo únorové povstání (občanská válka) namířené proti režimu Muammara Kaddáfího. Protesty začaly v Kyrenaice, v druhém největším libyjském městě Benghází, a pak se přenesly i do hlavního města Tripolisu. Kaddáfí reagoval jemu vlastním způsobem – armáda povstalce bombardovala.

 V březnu vstoupila bojová letadla řady západních a některých arabských zemí do vzdušného prostoru Libye s cílem podpořit povstalce a vynutit dodržování rezoluce Rady bezpečnosti OSN o bezletové zóně nad Libyí. Na Kaddáfího byl vydán mezinárodní zatykač.

V červenci začala ofenziva povstalců, během srpna dobyli téměř celé území Libye a v říjnu byl Kaddáfí povstalci dopaden, lynčován a zabit.

Nová centrální vláda se vyznačovala slabostí a nedařilo se jí prosazovat svou moc. A aby ochránili nebo prosadili své zájmy, zasahovalo do občanské války stále více zahraničních aktérů se svými žoldnéřskými vojsky.

V květnu 2014 přišla druhá občanská válka a od té doby o moc v zemi s velkým ropným bohatstvím soupeří dvě vlády, přičemž každou podporují jiné místní milice a jiné zahraniční velmoci. Polní maršál Chalífa Haftar kontroluje východ a jih Libye. Podporu cítí ze strany Ruska, Spojených arabských emirátů, Egypta či Jordánska. Vláda premiéra Faíze Sarrádže v Tripolisu ovládá západ země. Tu oficiálně uznává OSN a spojencem je jí Turecko a Katar.

Velký problém představuje rozšíření libyjské občanské války do subsaharské Afriky. Libye začala sloužit jako hlavní tranzitní země pro africké migranty směřující do Evropy.

Libye mohla být nejen exportérem žádaných energetických surovin, ale pro své další poklady mohla patřit ke špičkovým cestovatelským destinacím. Kvůli mezinárodnímu embargu to po dlouhou dobu nebylo možné a po něm se „okno otevřelo“ jen na několik málo let.

Do nich se mi podařilo se v roce 2006 strefit a uspořádat pro malou partu, jako vždy, cestu po všech libyjských cestovatelských magnetech. Kouzlo všech míst jsme si užili naprosto nerušeně a často jsme na nich byli úplně sami.

Tripolitana. Hlavní město Libye Tripolis (původně fénická Oea). Z fénického a pak římského města toho v Tripolisu mnoho nezůstalo – všechno pokryly pozdější kulturní vrstvy. Výjimkou je Vítězný oblouk Marka Aurelia. Současné město je moderní. Nikde nechyběl všudypřítomný obraz Kaddáfího.

Nedaleko Tripolisu leží ruiny dvou římských měst: Sabratha a Leptis Magna (původně fénických). Obě na Seznamu UNESCO.

Arabové si postavili – jak v případě Sabrathy, tak Leptis Magny – svá sídla o trochu dál. Obě antická města postupně pokryl písek. To je důvod, proč se na severoafrickém pobřeží a i v jiných arabských zemích nacházejí dodnes úžasné antické památky, jaké se v Evropě v takovém rozsahu zachovat nemohly.

Hlavní podobu dostala Sabratha v době římské ve 2. a 3. století, zejména v letech, kdy se římským císařem stal Septimius Severus, rodák z Leptis Magny. Malá ukázka:

Původní fénické město Leptis dostalo v době římské přídomek „Magna“ („velká“), aby se odlišilo o stejně pojmenovaného města na území dnešního Tuniska. Nikdo tenkrát netušil, jak výstižné pojmenování to je. Opět jen zlomek z prohlídky ohromné archeologické lokality:  

Naprostým bonbónkem je byzantinská vila Silen, ležící na pobřeží nedaleko Leptis Magny. Patřívala bohaté rodině, které nechyběly peníze ani vkus. Nevídané výjevy mají zdejší mozaiky, stěny interiéru zdobí fresky, stěny dětského pokoje půvabné postavičky. Pocit nakouknutí do soukromého života lidí před 1500 lety.

Kyrenaika. Metropole Benghází je převážně moderní město. Za skvostnými památkami jsme jeli nejprve do Ptolemais. Na rozsáhlém a liduprázdném archeologickém nalezišti u moře jsme postupně podle plánku identifikovali jednotlivé objekty kdysi skvělého antického města, včetně jeho důmyslného vodního systému se spoustou cisteren. Nikde žádný hlídač, až děsivý fakt, že si tu každý může dělat (či odnést) co chce. Po staletí to taky místní lidé dělali a rozebírali starobylé památky na stavební materiál. Hlídané byly jen uložené poklady v muzeu.

Kyréné (UNESCO) bývalo hlavním městem řeckého Pentapolisu (sdružení severoafrických řeckých měst). Založili Řekové z Théry (Santorini) po radě delfské věštírny. Kromě mnoha pamětihodnosti velice rozsáhlého města – nejen zde, ale i na všech ostatních starověkých památkách v Libyi – jsme obdivovali úžasné mozaiky řecké, římské a byzantské.

Apollónie vznikla ve zdejší široké zátoce jako přístav města Kyrené. Později se město osamostatnilo. Při obrovském zemětřesení ve 4. století se asi o 3 metry propadl celý pás  obřeží v obrovské délce. Skaliska vyčnívající z moře bývala vjezdem do přístavu a od něj vedly ulice města. Obrovské řecké divadlo taky nestálo téměř v moři.

Překrásný soubor byzantských mozaik v Kasr Libya byl přemístěn z podlahy baziliky do muzea. Pár z nich:

Berberský kraj. Cestou na jihozápad z Tripolisu do Ghadamesu jsme jeli krajinou pohoří Džebel Nafusa, oblastí berberské kultury. (Berbeři jsou původní obyvatelé severní Afriky). Pro berberskou kulturu jsou typické mj. tzv.kasry – opevněné sýpky.

Srdcem libyjské berberské kultury je slavná římská oáza Ghadames (UNESCO) na začátku Sahary, po tisíciletí karavanní uzel v transsahraském obchodu.

Fezzán. Asi 90 % libyjského území tvoří rozsáhlé pouště, které jsou součástí Sahary, největší pouště na světě. Sahara je magický, strhující a omamující kus světa.

Věděla jsem to už z dřívějších cest, z Maroka či zejména z cesty po fantastických rozlehlých egyptských oázách Baharia, Farafra, Dachla, Charga a Síwa se stovkami pramenů v Libyjské neboli Západní poušti, o kterých bohužel ke své škodě většina našinců vůbec netuší, že existují.

Jiným významným saharským fenoménem jsou Tuaregové, se kterými jsme se dřív potkali v Mali v bájném Timbuktu. Sahara nezná hranice. Fezzán je oblastí Tuaregů

 Archeologická lokalita  Garama bývala hlavním městem berberské Garamantské říše (900 př. n. l. – 500), významného domorodého státu na území dnešní Libye. Byla to vyspělá civilizace – měla písmo či kolové dopravní prostředky tažené koňmi. Později Garamanté začali používat velbloudy pro cesty Saharou a kontrolovali starověké karavanní cesty přes Saharu mezi Egyptem a subsaharskou Afrikou.

Byli odborníky na stavbu podzemních vodních kanálů. Jejich 2500 let starých znalostí a metod úspěšně využila i moderní Libye.

 Jejich pohřebiště představují jediné známé pyramidální hrobky mimo území Egypta a Súdánu.

Hradbami obehnaný Ghat s ústřední pevností je jedním z několika málo tradičních trvalých tuaregských saharských sídel. Patřil do řetězu oáz a do garamantského obranného systému.

Tadrart Akakus (UNESCO). V nádherné pouštní scenérii se nacházejí prehistorické skalní malby a rytiny. Nejstarší pocházejí z doby před 12 tisíci lety. Sahara před tisíci lety bývala úrodnou končinou. Žila tu hojná africká i středozemní fauna a také lidé, autoři úchvatného skalního umění. Později nastaly klimatické změny a Sahara postupně vyschla.

Se 4 terénními vozy, zkušeným průvodcem, policistou a terénním pickupem s kuchyní, kuchaři a zásobami vody a potravin jsme vyrazili na osmidenní přejezd Saharou. Saharská poušť má mnoho podob – může být kamenitá, písečná, štěrková, oblázková. Ani senzační duny, jak si Saharu většinou představujeme, nechyběly.

V saharském nočním chladu (kolem nuly) jsme spali ve stanech a budili se do nádherných rán. Během dnů jsme projížděli okolo roztodivných skalních útvarů a občas zastavovali u skalních galerií (napočítáno několik tisíc skalních maleb a kreseb), kde jsme se nemohli nabažit setkání s prehistorickými lidskými a zvířecími obyvateli Sahary.

Někde byly i nápisy. Je to možná pro leckoho překvapující, že zdejší lidé tak dávno měli písmo či znali kolo. Soudobý člověk by měl mít v sobě asi více pokory a méně domýšlivosti na to, jak jsme vyspělí a dokonalí.

Bohužel jiný údaj uváděl, že polovina skalního umění již byla zničena – odvezena do muzeí v cizině, poškozena či zničena neurvalým zacházením návštěvníků nebo dokonce záměrně poškozena náboženskými pomatenci. Nechci ani pomyslet na dnešní stav!

Fotek lze uvést jen pár a těžko se vybírá.

Několik jezer Ubari na Sahaře uprostřed vysokých dun působí jako rajská zjevení. V jezeru Gebraoun (250 x 300 m), které je jedním z největších saharských jezer vůbec, jsme se navíc báječně vykoupali.

Výletem do pouštních ubarských jezer náš tehdejší saharský výlet skončil. Duchem se vracím do dramatické současnosti a čtu nové zprávy. Není jasné, zda Libye bude ještě někdy existovat ve stejných hranicích. Ukrajina je na tom v tomto ohledu stejně, v ostatních ohledech bohužel mnohem hůř.

Dočítám se, že ve snaze snížit závislost na Rusku některé státy Evropy jednají o dodávkách ropy odjinud, Itálie prý z Angoly a Konga, Německo z Kataru. Španělsko o plynu z Maroka.

Celý svět je jeden propojený svět. Doufám, že slova spisovatele „Svět je báječné místo k narození“ budou stále platit.