Španělská Extremadura – „krásná neznámá“ – část druhá

Extremadura je kraj na jihozápadě Španělska u hranice s Portugalskem, který do velké krásy vytvarovala jeho bohatá a dramatická historie.

HERVÁZ. Španělští Židé zvaní sefardští (Sefardim) vytvořili ve středověku silnou komunitu, která zprostředkovávala obchodní a kulturní spojení mezi islámem a křesťanstvím. Ve všech extremadurských městech dodnes existují větší či menší pozůstatky středověkých židovských čtvrtí – kvůli blízkosti Portugalska a jeho o něco delší dobu vlídnějšího zacházení s Židy po roce 1492. (Tehdy Katoličtí králové Židy ze Španělska vypověděli.)  Ovšem jen do doby, než byli vyhnáni nakonec i z Portugalska. Obě země odchodem Židů velmi hospodářsky utrpěly.

Nejdéle mohlo setrvat 45 rodin v městečku Herváz v údolí řeky Ambrož. V průběhu dalších staletí se někteří Židé do Španělska vrátili. V současnosti žije ve Španělsku přibližně 12 tisíc Židů. Hodně z nich právě v Hervázu.

PLASENCIA, město na řece Jerte, založené v 12. století na Via de la Plata, s mnoha dochovanými stavebními památkami, je přirozeným centrem severní Extremadury.

Maličký klášter El Palancar založil v extremadurské horské krajině svatý Petr z Alcántary ve druhé polovině 16. století. Tento významný španělský řeholní reformátor, na jehož stopy lze v Extremaduře často narazit, zde vytvořil malou komunitu, vyznávající zbožný život v nepředstavitelné askezi a chudobě. Až v 18. století byl původní klášter obestavěn větší budovou pro potřeby poutníků.

 Národní park Monfragüe leží v údolí řeky Tajo, která zde průchodem hornatou krajinou vytvořila nádherné skalnaté útvary. Poblíž vyhlídky Salto Gitano s množství ptáků hnízdících na skalách (supi, orli, luňáci, čápi černí, aj.), se do Tajo vlévá řeka Tiétar.

Na příkaz biskupa z Plasencie byl roku 450 postaven Kardinálův most přes řeku Tajo.

Po celé Extremaduře a zvlášť v tomto národním parku jsou květinami porostlé louky a časté souvislé porosty keře Cistus salvifolius (česky Cist šalvějolistý, běžně zvaný skalní růže).

Velkou část Extremadury pokrývají pastviny (španělsky dehesas). Fenomén, který začal vznikat už za Vizigótů v 5.–6. století a který zcela změnil ráz krajiny. Pastvinám poskytují potřebný stín dva ikonické stromy – duby cesmínovité a duby korkovníky.

V pozdním středověku se zrodil další fenomén zvaný trashumancie – přesouvání stád ovcí na obrovské vzdálenosti mezi severem a jihem. Ovce tehdy byly hlavním pilířem španělské ekonomiky. Vznikaly široké travnaté cesty, některé až 75 metrů široké, po kterých se ovce hnávaly. Měřily celkem asi 124 tisíc km.

Dnes v Extremaduře místo ovcí převládá chov dobytka a chov prasat iberských, živených žaludy. Vyrábí se z nich proslulá šunka jamón serrano, jamón ibérico a další i u nás známé produkty.

Poblíž vesnice Cuacos de Yuste v pahorkatině La Vera prožil poslední dva roky svého života španělský král Karel I. (Karel V. jako římský císař) v renesanční vile, přistavěné ke klášteru de Yuste. Byl prvním španělským králem z rodu Habsburků a byl to on, kdo vyslal conquistadory dobývat Ameriku.

Nedaleko vesnice Cuacos de Yuste vznikl před pár lety německý hřbitov – byly sem soustředěny hroby všech německých vojáků, kteří ve 20. století zahynuli v různých bojích na území Španělska.

Na východě Extremadury.

Nuestra Seňora de Guadalupe (UNESCO) je slavný klášter v městečku Guadalupe. Založen byl roku 1340 na místě, kde podlelegendy svatý Lukáš vyřezal sošku svaté Panny Marie a tu tady o padesát let později našel neznámý pastýř.

Malá černá soška se stala patronkou Extremadury, celého Španělska, pak i celého španělského světa a mocným symbolem šíření křesťanství v Novém Světě.

V tomto klášteru podepsali Isabela Kastilská a Ferdinand Aragonský dokumenty, kterými vyslali Kryštofa Kolumba na první cestu v roce 1492. A naopak sem zase zamířil Kolumbus poděkovat Bohu za šťastný návrat. Při té příležitosti tu bylo pokřtěno několik Indiánu, které přivezl.

Klášter má krásnou barokní sakristii a gotický ambit se dvěma řadami arabských oblouků. A vůbec je nádherný – z dálky, zblízka, z přední strany, ze zadní strany i v interiéru.  

Pěkného je toho v Guadalupe víc, např. Colegio de Infantes – v 16.–19. století škola pro děti z vyšších kruhů, dnes jeden z Paradorů (historických budov přeměněných na luxusní hotel).

Trujillo. Nádherné město, které bylo postaveno na místě maurské pevnosti z 10. století. název. Z Trujilla pocházel Francisco Pizarro, odkud se roku 1529 vydal se čtyřmi nevlastními bratry a několika dalšími místními muži na výpravu, na jejímž konci bylo krvavé dobytí říše Inků. (O dobytí říše Aztéků-Mexiků Hernánem Cortésem, rodákem z extremadurského Medellinu píši v knize o Mexiku, o dobytí říše Inků Franciskem Pizarrem zase v knize o Jižní Americe.)

Mezi význačné objekty patří mj. hrad, původně maurská pevnost. V kostele Panny Marie s hrobkami Pizarrů je krásný retábl a pod hlavním oltářem znak přelomové bitvy mezi Maury a křesťanským vojskem v Las Navas de Tolosa v roce 1212.  Z věže kostela se otevírá velkolepý výhled.

Na hlavním náměstí stojí jezdecká socha Franciska Pizarra, na kterého jsou Španělé (na rozdíl od Latinské Ameriky) velmi hrdí. A také krásný rohový Palacio de la Conquista s rohovým oknem s vytesaným erbem Pizarrů, hlavami bratří Pizarrů a jejich inckých manželek, který tu nechal postavit nevlastní bratr a současně zeť Francisca Pizarra Hernando Pizarro. Na střeše paláce stojí symboly porobených Inků.

Staré město je plné dalších paláců a historických domů postavených úspěšnými conquistadory. V domě Pizarrů je umístěno muzeum Francisca Pizarra. Nádherný palác nechal také vybudovat zdejší rodák Francisco de Orellana – conquistador, který proslul zejména prozkoumáním celého toku řeky Amazonky. Také jí dal jméno.

V Trujillu lze bydlet romanticky v upraveném historickém objektu, aniž by se to vymykalo běžným cenám, v bývalém františkánském klášteru ze 16. století. Pěkné na závěr putování po báječné Extremaduře, zatím navštěvované převážně jen španělskými turisty. Ceny ve srovnání s jinými částmi Španělska podstatně nižší.

Pak už jen za ranního šera návrat do tvrdé reality dnešních dnů cestou na madridské letiště, mj. kolem španělské atomové elektrárny Almarez.

Na rozdíl od naší země je na tom Španělsko energeticky lépe. Má 12 velkých vodních, jednu elektrárnu využívající mořské vlny, pět atomových elektráren (které Španělsko plánuje uzavírat a šestá již není v provozu). Kromě toho využívá blízkost severoafrických zemí a dováží z nich ropu a zemní plyn. Plynu dost, že kdysi bylo ve hře napojení do Francie, ovšem ta tehdy odmítla, protože se soustředila na atomové elektrárny. Škoda, dnes by asi volila jinak.