Tchaj-wan – další na řadě?

Dění na geograficky i kulturně blízké Ukrajině pozorně sledujeme, protože se nás týká. V dnešním propojeném světě ale nic není daleko, ani Tchaj-wan.

Čína už dlouho pracuje na svém dominantním postavení ve světě. Po léta buduje ekonomické pozice na různých kontinentech, zejména v Africe nebo v Latinské Americe. Neznámé nejsou ani její snahy o vliv na Evropu.

Nedávno pronikla do Oceánie – investicemi a dalšími vyzkoušenými metodami pro chudé země se jí podařilo navázat strategickou spolupráci se Šalomounovými ostrovy. Mají být základnou šíření jejího vlivu v oblasti Oceánie. To samozřejmě znepokojuje Austrálii, Nový Zéland, Mikronésii a další zdejší státy.

Ruská agrese proti Ukrajině zvýšila obavy z možného čínského vojenského napadení Tchaj-wanu, který Čína považuje za svoji provincii. Tchaj-wan je ekonomicky i vojensky podstatně silnější než Ukrajina a k pomoci při obraně ostrova se navíc zavázaly Spojené státy. Čína je ovšem vojensky silnější. Důsledky případné čínské invaze na Tchaj-wan by byly dalekosáhlé.

 

Jaký příběh má za sebou Tchaj-wan – ostrov, který kdysi Portugalci nazvali Ilha Formosa – Krásný ostrov? A je krásný?

 Portugalci jej objevili v roce 1544. Jméno Taiwan – jak se uvádí všude jinde než podle pravidel českého pravopisu a jak si jej v tomto článku dovolím nadále uvádět – pochází od domorodého kmene Siraiyů z jihu ostrova, jednoho z původních obyvatel austronéského a malajsko-polynéského původu.

(Podle nedávných výzkumů mělo zase odkud začít první osídlování tichomořských ostrovů – blíže v knize „Sen o Tichomoří“.)

Původní obyvatelé Taiwanu, patřící do 9 kmenů, tvoří v současnosti 2 % obyvatelstva. Jedno etnikum s osobitým tetováním a v tradičním oděvu:

Současní Taiwanci jsou potomky lidí, kteří přišli na ostrov v různých dobách, v různých vlnách. Důvodem jedné větší migrační vlny z jižní Číny byl vpád Mongolů do Číny a její ovládnutí ve 13. století.

Na počátku 17. století začal být Taiwan na křižovatce námořních cest považován za strategické místo. Plány s ním jako s odrazovým můstkem k ovládnutí  Asie mělo v té době Japonsko a zálusk na Taiwan si dělaly také tři evropské mocnosti – Portugalsko, Španělsko a Nizozemí.

Taiwan s úrodnou půdou a bohatými přírodními zdroji se nakonec stal nizozemskou kolonií (po dobu 38 let). Holanďané potřebovali stále více pracovní síly. Proto, vítali imigraci Číňanů z pevniny.

Z jižní Číny lidé v tu dobu právě masově prchali ze dvou důvodů – jedním byli japonští piráti, kteří podnikali opakované nájezdy na čínské pobřeží. A druhým byl vpád Mandžuů do Číny v roce 1644, který ukončil vládu čínské dynastie Ming. Mandžuové pak založili dynastii Čching, která vládla v Číně až do roku 1911.

Tato masová migrace Taiwan navždy změnila. Uchýlili se sem tentokrát i nositelé čínské vzdělanosti a dostala také čínská forma administrativy, založená na konfuciánské společenské hierarchii, a čínský vzdělávací systém. K formálnímu začlenění do mandžuského impéria došlo v roce 1684, zprvu jako součásti jedné čínské provincie.

V roce 1885 byl Taiwan prohlášen samostatnou provincií. Její první guvernér se pokusil zmodernizovat Taiwan po západním vzoru. Ostrov se nacházel dost daleko od upadajícího mandžuského dvora a tak měl pro uskutečnění svých záměrů volné ruce. Také ustavil Taipei na severu ostrova („Sever Taiwanu“) hlavním městem. Vzniklo moderní město s elektrickým osvětlením.

Ve sporu o kontrolu nad Koreou vstoupily Čína a Japonsko v roce 1894 do války. Japonsko válku vyhrálo a Taiwan připadl Japonsku. Padesátiletá okupace Taiwanu Japonskem ostrov ovlivnila na jedné straně kladně – hlavní důraz byl kladen na hospodářský rozvoj.

Hospodářsky šel Taiwan skutečně výrazně nahoru, ale za současného tvrdého potlačování jeho kulturní identity. Vše se pojaponšťovalo. (Později za 2. světové války muselo v japonské armádě sloužit 200 tisíc taiwanských mužů a tisíce taiwanských žen musely poskytovat japonským vojákům sexuální služby.)

Impérium dynastie Čching bylo po prohrané čínsko-japonské válce naprosto zdecimované. V čínských řadách sílilo přesvědčení, že je třeba císařství svrhnou. Do čela revolučního hnutí se postavila strana Kuomintang. Zorganizovala celou sérii povstání, na jejichž konci v roce 1911 vznikla Čínská republika (oficiálně vyhlášená 1912).

Taiwan její součástí nebyl (byl stále japonskou kolonií). Do čela nové republiky se dostala nejsilnější politická síla v zemi – Kuomintang, v níž po úmrtí prvního vůdce a prezidenta Sunjatsena zaujal rozhodující pozici generalissimus Čankajšek, vrchní velitel armády a vůdce nacionalisticky orientovaného křídla strany.

K sovětskému vlivu, který byl následkem toho, že Kuomintang měl sice program, ale ne prostředky na jeho uskutečnění, měl Čankajšek vážné výhrady. Brzy se spojil s představiteli nejbohatších šanghajských rodin a sovětské poradce vyhnal.

V následné občanské válce v Číně bojovaly vládní síly strany Kuomintang proti Rudé armádě komunistické strany Číny (vůdce Mao-Ce-tung) – až do roku 1937 – kdy se obě strany dohodly na vytvoření společné fronty odporu proti japonské agresi.

Po porážce Japonska ve druhé světové válce v roce 1945 se Čankajškovi podařilo zajistit, že Čína v rámci navrácení území získala i Taiwan.  Přesto, že ho předtím po prohrané čínsko-japonské válce nevlastnila a přesto, že neexistovala mezinárodní úmluva o změně statutu Taiwanu. Čankajšek okamžitě přejmenoval Taiwan na „provincii Taiwan Čínské republiky“ a jmenoval guvernéra. Národnost Taiwanců se změnila z japonské na čínskou.

Čankajšek také zajistil, že se Čína stala jedním ze zakládajících členů OSN a stálým členem Rady bezpečnosti.

V roce 1946 se čínská protijaponská koalice rozpadla a vzájemné nepřátelství přerostlo v novou občanskou válku. Komunistická armáda začala dobývat jedno území za druhým, až v roce 1949 ovládla celé území kontinentální Číny.

Pro takový případ si předtím Čankajšek připravoval podmínky, aby se mohl přesunout na Taiwan. Ve chvíli, kdy čínská Rudá armáda obsadila hlavní město Číny Nanking a nato největší a nejbohatší město Šanghaj, uprchl Čankajšek na Taiwan, a spolu s ním část jeho vlády, poslanců, armádní elity, prominentních rodin, významných lidí z vědy a kultury, bohatí podnikatelé – celkem asi 2 miliony lidí! Přibyli tady k dosavadním 6 milionům.

Nově příchozí („pevninští Číňané“) měli jen velmi málo společného s těmi, jejichž předci se sem z pevniny připlavili v dobách minulých („Taiwanci“). Kromě jiného si nerozuměli – každý mluvil jinou čínštinou. Příchozí mluvili mandarínskou čínštinou či dialekty svých rodných provincií. Zdejší lidé mluvili taiwanskými dialekty nebo domorodými jazyky. Nyní se mandarínština stala úředním jazykem a povinným vyučovacím jazykem na všech stupních.

Závažnější ale byly rozdíly v mentalitě a způsobu života, vyplývající z rozdílné historické zkušenosti.

Výsledkem čínské občanské války se tak v roce 1949 stala existence dvou čínských útvarů – Čínské republiky (ČR) na Taiwanu a Čínské lidové republiky (ČLR) na pevnině. Nastalo období „dvou Čín“, které obě prohlašovaly, že existuje pouze „jedna nedělitelná Čína“ (ta jejich).

Osud Taiwanu, který v tu chvíli byl dost nejistý, změnila Korejská válka. Na konci druhé světové války velmoci rozdělily Koreu na dva státy – na severní pod patronací SSSR a jižní pod patronací USA. V roce 1950 vpadla severokorejská armáda do Jižní Koreje. Přidaly se k ní statisíce vojáků komunistické ČLR.

Taiwan se vzhledem ke své blízkosti Korejského poloostrova stal strategickým územím pod ochranou USA jako americká letadlová a ponorková základna, a proto obsazení Taiwanu armádou ČLR, které tehdy bylo na spadnutí, nepřicházelo v úvahu.

Válka v Koreji také na dalších 20 let rozhodla o zastoupení Čínské republiky (Taiwanu) – jako jediného zástupce Číny v OSN a dalších mezinárodních organizacích. Čínská lidová republika se naopak dostala do politické izolace, protože OSN ji označila za spoluagresora v Koreji.

Taiwan se díky počáteční americké pomoci a japonským půjčkám rychle ekonomicky a technologicky rozvíjel a stal se jednou z nejvyspělejších zemí na světě. Prošel také velkou politickou proměnou – od Čankajškovy diktatury až k demokratickému uspořádání v novém tisíciletí.

V OSN a Radě bezpečnosti byl Taiwan v roce 1971 nahrazen Čínskou lidovou republikou – zásadní význam mělo tehdejší sbližování USA s ČLR a významná byla pro mnoho zemí také možnost hospodářské spolupráce s Čínskou lidovou republikou.

Žádosti o obnovení členství Taiwanu v OSN jsou opětovně zamítány protestem  ČLR, která má v rámci Rady bezpečnosti právo veta a která v mezinárodních stycích vyžaduje respektování principu jedné Číny. Tedy, že udržovat diplomatické styky na nejvyšší úrovni je možné pouze s jedním ze dvou států, které mají Čínu ve svém názvu – s Čínskou lidovou republikou nebo naopak s Čínskou republikou na Taiwanu.

Na principu „jedné Číny“ trval i Čankajškek. V jeho případě ovšem, že jediným legitimním čínským státem je jeho Čínská republika, která reprezentuje i „pozemní“ Čínu.

 Mao Ce-tung se zase po založení ČLR zavázal, že ostrov bude „osvobozen“, a tento cíl komunistická vláda nikdy neopustila.

Dnes Čína nabízí Taiwanu stejný model, jaký aplikovala pro připojení Hongkongu v roce 1997 – „jedna země – dva systémy“, tedy připojení k ČLR při zachování autonomní samosprávy, vlastního politického systému a právního řádu. Jenže události poslední doby v Hongkongu ukazují, že Čína závazky nerespektuje.

Taiwan prošel velkým přerodem, vykazuje všechny znaky samostatného státu. Mladá generace se cítí být již jen Taiwanci. Politika jedné Číny neodpovídá realitě. Největší překážkou pro oficiální uznání nezávislého státu je hrozba ze strany ČLR použít v takovém případě vojenské síly pod záminkou „obrany vlastní teritoriální celistvosti“.

Čínskou republiku (Taiwan) v současné době oficiálně uznává 28 států, z evropských zemí pouze Vatikán. V 62 zemích, s nimiž nemá oficiální diplomatické styky, fungují zastupitelské úřady jiného druhu – prostřednictvím „ekonomických a kulturních kanceláří“. Tak jemu tomu i v České republice.

Jméno Taiwan v geografickém (užším) významu patří ostrovu, ve významu „Čínská republika“ zahrnuje ještě Peskadorské ostrovy, řadu dalších menších ostrovů a také sporné ostrovy v Jihočínském moři, na které si dělá nárok i ČLR.

                                                                       *   *   *

OSTROV TAIWAN  je menší než polovina naší země a přitom má více než dvojnásobek obyvatelstva. Dvě třetiny ostrova pokrývají hory, které jsou porostlé těžce prostupnými lesy. Táhnou se od severu k jihu. Více než 200 vrcholků je vyšších než 3000 metrů. Historicky a kulturně ostrov tvoří most mezi asijským kontinentem a ostrovními zeměmi v Tichém oceánu.

Mohu potvrdit, že Taiwan je opravdu moc pěkný. Portugalci měli pravdu.

TAIPEI, hlavní město Taiwanu. Taiwan je nám v něčem blízký – musel se vyrovnat se svou nedávnou minulostí. Proto také Čankajškův památník, mohutná stavba pro kdysi všemocného vládce Taiwanu, byl v roce 2007 po přehodnocení historie země přejmenován. Stejně jako mnoho ulic, náměstí, mezinárodní letiště, a další objekty po celém Taiwanu.

Pod památníkem je obrovský dvůr s Národním divadlem a koncertní síní v tradičním stylu. Na ploše, kde se konávala shromáždění lidí jako v Praze na Letné, trénovali mladí lidé za vlastní rytmické recitace rychlé cvičení se zbraní.

V Národním palácovém muzeu v Taipei se nachází obrovská sbírka čínského umění – to nejlepší z někdejší sbírky čínských císařů, shromažďované po více než tisíc let. Je to sbírka s velmi dramatickou a pohnutou historií:

Do roku 1912 neopustila Zakázané město v Pekingu. Po pádu císařství a vyhlášení Čínské republiky v něm nadále žil svržený císař Pchu-i, který s předměty nadále zacházel jako s vlastními – rozdával a prodával. Když ho v roce 1924 vláda Kuomintangu z paláce vykázala, vzal si mnohé s sebou. Ze stále obrovské sbírky bylo založeno pekingské Národní palácové muzeum.

Poté, co roku 1931 Japonci napadli Mandžusko a založili loutkový stát Man-čou-kuo, nechali kurátoři muzea sbírky evakuovat. K transportu připravili neuvěřitelných 19 a půl tisíce beden. Byla to přitom jen menší část pokladu – ovšem to nejlepší z nejlepšího. (Co zbylo, to se dnes vystavuje v Zakázaném městě.) Bedny putovaly po 16 let po mnoha štacích. Cestou se poztrácelo a zničilo asi pět tisíc beden. Třináct a půl tisíce zbylých beden skončilo v nankinském muzeu, kde v roce 1947 byla otevřena první poválečná výstava.

Jenže v občanské válce Kuomintang ztrácel jedno území za druhým a proto pracovníci muzea v rychlosti zabalili nejvzácnějších více než 600 tisíc kusů porcelánu, bronzů, předmětů z nefritu a starých tisků. Bedny naložili na 3 lodě a v lednu 1949 poslali na Taiwan. Před vyplutím poslední lodě dal kapitán přednost dalším uprchlíkům před pokladem a v nankingském přístavu zůstalo 700 beden.

Kuomintang na Taiwanu stále doufal, že získá pevninskou Čínu zpět a tak poklady čínských císařů ležely v ostrovních jeskyních 15 let 200 metrů pod zemí. Teprve v roce 1965 byla dokončena zdejší stavba Národního palácového muzea. Přestože muzeum bylo několikrát rozšířeno, nelze vystavit více než 60 tisíc exponátů najednou. A tak se výstava každé  tři měsíce obměňuje.

Fota z prohlídky nečekejte, přísně zakázáno a hlídáno. A tak jen snímek muzea, postaveného pro sbírku:

Svatyně mučedníků je památníkem padlých ve všech střetech, kterými Taiwan prošel. Střídání stráží je oblíbenou podívanou.

Taipei 101 byla od roku 2004 na pár let se svými 101 patry a výškou 509 metrů nejvyšší budovou světa. Pochopitelně jsme vyjeli nahoru, ale vidět nebylo nic. Možná, že jste si všimli, že i předchozí snímky nebyly pořízeny za zrovna ideálního počasí. Pro taiwanské počasí je totiž typické, že severní část ostrova má nejčastěji takové, jaké jsme tam zažili i my, zatímco jih ostrova je na tom opačně – na jihu je většinou velmi hezky, slunečno a teplo. A tak dva snímky slavné věže – jeden vlastní a jeden vypůjčený.

Na Taiwanu existuje 16 oficiálně uznaných náboženství. Převažují taoisté a buddhisté. Proto se tu také nacházejí chrámy všech zastoupených náboženství. Nejvíce chrámů je taoistických a buddhistických, ale také tu jsou chrámy konfuciánské a křesťanské, stejně tak mešity.

Taoistické chrámy se vyznačují barevností a bohatostí výzdoby. Opakující se symboly jako drak či pták fénix reprezentují to, čeho si zde lidé nejvíce považují – síla, moudrost, šťastný osud, prosperita. Před každým chrámem stojí pícka, v níž se pálí „stínové“ peníze, aby duchové byli dobře finančně zajištěni.

Taoistický chrám Lungšana se nachází v jedné z původních městských částí, které si stále udržují svoji tradiční atmosféru.

V Taipei poprvé a pak mnohokrát po celé zemi jsme se setkali s praktikujícími členy náboženské sekty Falung Gong (Falung Kung), v pevninské Číně pronásledované.

(Učení z roku 1992 vzniklo jako kultivační metoda mysli a těla, která pomáhá dosáhnout vnitřního klidu, vyrovnanosti a udržuje tělo zdravé. Fyzická a meditativní cvičení jsou založená na prvcích buddhismu, taoismu a čchi-kungu. Později se rozvinulo v hnutí, jehož stoupence čínský režim podrobuje tvrdým represím.)   

Na severu ostrova se nachází pobřežní park YEHLIU s fantastickými skalními formacemi NANIA. Pýcha taiwanských katalogů ani za deště, který tu bývá častý, nijak neutrpěla. 

Národní park TAROKO na východním pobřeží Taiwanu je mramorový kaňon s horskou řekou, útesy a jeskyněmi, půvabnými mosty a svatyněmi.

Ve městě HUALIEN, které je vstupní branou do Národního parku Taroko, mají nádhernou snovou pláž Chi Hsing s oblázky bílo-šedými, každý jiný. Šutromilovo blaho.

Mramoru spousta kolem dokola a v nedaleké vesnici stojí dílna na jeho zpracování.

JEZERO  SLUNCE A MĚSÍCE v horách v geografickém centru Taiwanu je největší taiwanské jezero. U jezera stojí svatyně významného mnicha. Prezident Čankajšek nechal na vrcholu kopce nad jezerem postavit devítiposchoďovou pagodu Tsen na počest své matky. Podél cesty k pagodě meditovali stoupenci sekty Falung Kung.

Výše zmíněný mnich žil za doby dynastie Tang (6.-9. století) a byl to velký cestovatel. Jmenoval se  Syuentzang. O kus dál mu později postavili ještě další, velkou svatyni s klášterem. Střeží jej dva ostří hoši. Na mapě jsou znázorněny mnichovy cesty a on sám ve vitrině.

Největším chrámem v oblasti jezera je chrám Wen Wu neboli CHRÁM  LITERATURY a   VÁLKY, zasvěcený dvěma osobám. V přízemí jednomu generálovi  – mistrovi meče, a v patře Konfuciovci – mistrovi pera.

U příležitosti nadcházejícího čínského Nového roku stály před chrámem mimořádně postavy, tři symboly toho, co považují Číňané v životě za nejdůležitější – z nich hlavně prosperitu.

Podobné symboly pak byly na střechách všech chrámů a svatyň na jihu Taiwanu.

Západní Taiwan, je místem s nádhernou tradiční architekturou a způsobem života. Zejména to platí pro město LUKANG, umělecké a řemeslnické centrum. Tehdy se navíc právě připravovalo na příchod lunárního Nového roku.

KAOSHIUNG je druhé největší město na Taiwanu a jeho námořní přístav patří mezi čtyři největší na světě. V jeho staré části a okolí je několik jezer s ostrůvky, mosty, věžemi a besídkami. U Lotosového jezera stojí sedmipatrové pagody Draka a Tygra, do jezera vybíhají cesty k pavilonům

(Víte proč jsou chodníky tradičních čínských staveb klikaté? Protože ďábel umí chodit jen rovně.)

 U jezera Cheng Ching zase historicky cenná pagoda Jhunghsing. Z jejího vrcholu byl v dálce, již za soumraku, výhled na moderní panorama města s dominantou věže 85 Skytower s 85 patry a výškou 347 metrů.

Do Taipei na severu vede přes celý ostrov taiwanský rychlovlak (až 350 km/hod.). Ostrov tvoří ze 70% neprostupné hory a tak většina obyvatelstva je namačkána na západním pobřeží v pruhu širokém asi 30–40 km po celé délce od severu k jihu, mezi Taipei a Kaohsiungem.

Rozvoj státu bez kvalitní dopravní infrastruktury by byl problematický. Realizace projektu vysokorychlostní trati THSR se cestovní doba mezi Taipei a Kaohsiungem zkrátila na 90 minut. Deset stanic obsluhuje taiwanské kraje a slouží jako terminál regionální dopravy.

Většina trati vede po mostních viaduktech a tunely.

Vše skvělé funguje – jen nesmí zasáhnout příroda. Taiwan leží v silně seismické oblasti a při zemětřesení (různé intenzity několiksetkrát do roka) vlaky nejezdí.

My jsme na konci putování Taiwanem dojeli na letiště u Taipei včas podle plánu. K velkému zemětřesení, které celý ostrov silně poškodilo, došlo tři týdny poté, co jsme Taiwan opustili.