Gibraltar – „třetí část Andalusie“

Nebojte, nic vám neuniklo. Gibraltar je stále britský, ale z Andalusie je sem jediný pozemní přístup a málokterý její návštěvník si Gibraltar nechá ujít.  

Španělsko muselo Gibraltar postoupit Británii v roce 1713 Utrechtskou smlouvou na konci války o španělské dědictví.  Od té doby je britským zámořským územím.

Gibraltar je podlouhlý poloostrov, který vybíhá do moře k jihu směrem k africkému pobřeží. Převážně jej tvoří, kromě roviny, na které stojí město a letiště, vápencový skalní hřeben (až 426 m vysoký), s pevninou spojený úzkou šíjí. Území Gibraltaru je sice jen 5 km dlouhé a maximálně 1,6 km široké, zato strategicky významné.

Umožňuje v Gibraltarském průlivu – asi 15 km široké úžině mezi Evropou a Afrikou – kontrolovat spojení mezi Středozemním mořem a Atlantikem. V antice byl tento průliv znám pod jménem Herkulovy (Heraklovy) sloupy – pilíře, které bájný silák vztyčil na místě považovaném za konec světa. Jeden sloup na Gibraltaru, druhý na africké straně průlivu. Za nimi měla ležet bájná Atlantida, potopena zemětřesením.

Přes Gibraltar vstoupili v roce 711 na evropskou půdu Maurové (Arabové s Berbery) v čele s vojevůdcem Tárikem. Tehdy se mocná muslimská říše Umajjovců (661–750), první dynastie vládců arabského chalífátů, rozkládala nejen po celém Arabském poloostrově. Po mocné expanzi také už po celém severoafrickém pobřeží. (Blíže v knize „Příběh Arábie“.)

Naproti v Evropě na Pyrenejském poloostrově v té době panovala Vizigótská říše. Rozepře mezi jejími vládnoucími rodinami bývaly časté. Vizigótský kníže Julián v jedné neshodě s králem Roderichem požádal arabského guvernéra ze severní Afriky o pomoc. Skončilo to stejně jako ve všech podobných historických případech – Arabům se možnost dalšího šíření slávy islámu nesmírně hodila.  

Sedm tisíc veteránů islámské expanze pod vedením vojevůdce Tárika ibn Zijáda se nalodilo a přistálo u velké skály na druhé straně mořského průlivu. Král Roderich sice proti vetřelcům vyslal mnohem početnější vojsko, ale Tárik jako historicky první (po něm pak Cortés při dobývání Mexika) dal svým vojákům velkou motivaci k tomu, že zvítězit musí. Jinou možnost nemají, protože dal spálit lodě. Cesta zpět už nebyla.

Podle legendy se muslimové pomodlili a pak z kopce všichni najednou prudce rozeběhli proti vizigótskému vojsku, které něco takového nečekalo a zděšeně se před muslimy dalo na útěk. Možná to ve skutečnosti probíhalo poněkud jinak, ale na výsledku to nic nemění. Vizigótský král Roderich byl zabit a do pár let nato Maurové dobyli celý Pyrenejský poloostrov – až na pár křesťanských hrabství na severu poloostrova.

Skála, u které to začalo, byla pojmenována podle maurského generála Džebel Tarik-Tárikova skála. Z Džebel Tarik se vyvinulo později jméno Gibraltar. Tárikova sláva tu zůstala, on sám byl brzy nato v Damašku na chalífův příkaz zavražděn – moc vyrostl!

Kastilské vojsko dobylo Gibraltar zpět od Maurů v roce 1462. Pak také odtud vyplouvaly kastilské průzkumné expedice a v 16. a 17. století už ze sjednoceného Španělska kolonizační výpravy do Ameriky.

Roku 1704 Gibraltar během války o španělské dědictví obsadil kapitán Edward Whitaker se svým holandsko-britským expedičním sborem a roku 1713 pak připadl zmíněnou mírovou smlouvou Britům. Čtyři tisíce Španělů odešly a jejich místo zaplnili Malťané, Janované, Židé z Maroka, Provensálci, Portugalci a později i jiní Španělé. (Britské předky má šest procent obyvatel.)

Španělé neúspěšně zkoušeli několikrát dobýt Gibraltar zpět. Největší pokus, nazvaný „Velké obléhání Gibraltaru“, probíhal v letech 1779–1783.

V roce 1830 byl Gibraltar vyhlášen britskou korunní kolonií a Britům jeho význam ještě vzrostl po otevření Suezského průplavu roku 1869 – na cestě z Indie přes Suez a pak Středozemním mořem nemohli potřebovat žádné komplikace. Na Gibraltaru vybudovali nová opevnění, brány, silnice a tunely pro sklady zbraní.

Za druhé světové války bylo veškeré civilní obyvatelstvo z Gibraltaru evakuováno a celý poloostrov se změnil v pevnost a námořní základnu. Lidé byli přesunuti na Madeiru. Dočasné spolužití tam bylo harmonické a vzájemně přínosné. (Viz v knize „Blažené ostrovy a sedmý kontinent“.)

Španělsko za Frankova režimu a ani později nikdy nepřestalo na Gibraltar myslet a vztahy dvou mocných království – Británie a Španělska – byly často napjaté. K největší poválečné krizi došlo kvůli návštěvě Gibraltaru britskou královnou Alžbětou v roce 1956. Generál Franco nechal hranice s Gibralterem uzavřít. Vzájemný obchod byl přerušen až do roku 1985.

V letech 1967, 1976 a 2002 se konala referenda o připojení Gibraltaru ke Španělsku, ale voliči ve všech případech odmítli. Poté, co Gibraltar získal od Británie rozsáhlou autonomii, si žádnou změnu nepřáli. Životní úroveň tu byla výrazně vyšší než u sousedů za hranicí.

Vztahy mezi britským Gibraltarem a Španělskem nebyly ani v pozdějších letech ideální. Světovým tiskem probíhaly čas od času zprávy o problémech s rybolovem, o embargovaných přístavech, zablokovaných hranicích, diplomatických roztržkách.

S přípravou odchodu Británie z EU musela přijít jednání o tom, co s Gibraltarem – na tomto území totiž nyní hlasovali skoro všichni zdejší voliči pro setrvání v EU a schengenském prostoru. Na poslední chvíli byla dosažena dohoda, že tomu tak bude a že se Gibraltar vyhne tvrdému brexitu, který by pro něj byl pohromou. Je tak nyní britský poněkud napůl.

Příjezdová silnice z Andalusie se kvůli limitovanému prostoru kříží s přistávací dráhou mezinárodního letiště. Unikátní křižovatka silnice s leteckou dráhou je řízená stejně jako kterákoli jiná – pomocí semaforů a závor. Auta, pěšáci i letadla se o ni musí podělit.

Ve městě Gibraltar nejste na pochybách, že jde o britské území.

Nachází se v něm také Trafalgarský hřbitov, kde leží mnoho vojáků zabitých roku 1805 v bitvě u Trafalgaru (na jihozápadě atlantického pobřeží Španělska, asi 20 km jižně od Cádizu).

V této slavné poslední velké námořní bitvě plachetnic v historii velel slavný vojevůdce Horatio Nelson britským lodím a svým vojenským mistrovstvím porazil Napoleonovo francouzsko-španělské válečné loďstvo. Británie tím byla zachráněna před Napoleonovou invazí a stala se na další více než jedno století nejsilnější námořní velmocí světa.

Britové slavili velké vítězství, jenže současně hořké – Nelson byl na konci bitvy postřelen, ještě se stihl dozvědět úspěšný výsledek bitvy a krátce nato následkům zranění podlehl.

V Londýně připomíná toto vítězství Trafalgarské náměstí s pomníkem admirála Nelsona na vysokém sloupu. Velcí lvi u paty sloupu jsou prý odliti z ukořistěných francouzských a španělských děl.

Na hřebenu vápencové skály zvané Rock of Gibraltar (Gibraltarská skála) či jen Skála byla ustavena přírodní rezervace. Nabízí skvělé výhledy.

Gibraltar je také významnou vojenskou námořní základnou NATO.

Vápencová skála v sobě skrývá přírodní dutiny. Mezi nimi také nádhernou krápníkovou jeskyni svatého Michala, v níž byly nalezeny pozůstatky neandertálského člověka. V její dolní části se dnes konají koncerty. Krápníková výzdoba je osvětlena různě barevnými světly. 

Na nejjižnějším bodu gibraltarského poloostrova, který se jmenuje Europa Point, je pár zajímavých objektů. Jednak mešita Ibrahim-al-Ibrahim, jedna z největších mešit vybudovaných v nemuslimské zemi, dar saudskoarabského krále.

Dále maják.

A také pomník na památku premiéra polské exilové vlády Wladyslava Sikorského, který roku 1943 zahynul spolu s dalšími 16 lidmi při nevysvětleném leteckém neštěstí.

Generál se na Gibraltaru během druhé světové války krátce zastavil při návratu z inspekční cesty po Blízkém východě. Letoun perutě RAF, původně bombardér přestavěný kvůli nedostatku dopravních letounů pro přepravu politických a vojenských špiček, se zřítil krátce po startu na letišti v Gibraltaru do moře. 

Havárii přežil pouze jediný člověk, český pilot Eduard Prchal. Náraz stroje při dopadu na hladinu ho vymrštil do moře, a protože měl na sobě podle předpisu záchrannou vestu a navíc ho v moři brzy našli, přežil. Byl ale zraněn a nic si nepamatoval.

Zjistilo se, že bylo zablokováno výškové řízení, které se v jednu chvíli zaseklo. Důvod se nepodařilo objasnit. Událost byla uzavřena jako nehoda, ale dodnes existují pochybnosti a Poláci odmítají připustit, že šlo o nehodu. Na Sikorského konci mohlo mít zájem více stran. Archivy dosud mlčí.

Na Gibraltaru se nachází jediná evropská kolonie opic žijících volně v přírodě – makaků druhu magot bezocasý. Severoafrické opice se sem dostaly spolu s prvním britsko-holandským výsadkem roku 1704.

Legenda tvrdí, že Gibraltar zůstane britský, dokud zde opice budou žít. Dnes si tu žijí náramně, jenže během druhé světové války byly na pokraji vyhynutí – zbyly pouhé tři kusy. Proto jich tehdy nechal Winston Churchill v tajnosti několik dovézt ze severní Afriky.

Dlouho o tom nikdo nevěděl. Původ zdejších opic odhalila až v nedávných letech zveřejněná genetická analýza. Zjistilo se, že gibraltarští makakové pocházejí ze dvou různých populací, z Maroka a z Alžírska. A díky tomu je zdejší skupina asi 200 opic neobyčejně geneticky různorodá a stabilní. Jsou rozkošné, ovšem jak mnoho návštěvníků brzy zjistí, drzé jak opice! Komu patří Gibraltar? No, přece nám!