Právě uplynulo 25 let od předání Hongkongu Číně

Ještě dalších 25 let měly platit pro Hongkong dojednané podmínky, ale neplatí. Čína slovo nedrží a za čtvrt století se hodně změnila. 

Hongkong na pobřeží Jihočínského moře v ústí Perlové řeky je jedním z nejvýznamnějších světových bankovních, obchodních a dopravních (námořních a leteckých) center.

Tvoří jej tři hlavní části – ostrov Hongkong, poloostrov Kau-lun a přilehlá území zvaná „Nová teritoria“.

Příběh Hongkongu:

V 18. století byla v Evropě velká poptávka po čínském zboží, ale Evropa téměř žádné žádané zboží na oplátku neměla a musela platit stříbrem. Britové proto začali do Číny dovážet a později pašovat ve velkém opium ze svých kolonií v Indii. Jejich lodě využívaly přístav na ostrově Hongkong.

Počet drogově závislých na opiu v Číně rychle narostl do milionů. V roce 1839 přikázal čínský císař proti tomu rázně zakročit – čínští překupníci byli zatčeni a obrovské množství nalezeného opia zničeno. Britové reagovali – vypukla první opiová válka. Britské válečné loďstvo zvítězilo a donutilo čínskou stranu roku 1842  podepsat Nankingskou smlouvu. Podle ní musela Čína Británii postoupit ostrov Hongkong a splnit další podmínky, mezi které patřilo mj. otevření pěti čínských přístavů. 

Britové v dalších letech stále více usilovali o rozšíření svých obchodních privilegií v Číně a docházelo k řadě konfliktů, do kterých se postupně zapojily i další světové mocnosti (Francie, Spojené státy, Rusko). Výsledkem druhé opiové války v roce 1860 byla Pekingská smlouva, kterou Čína (kromě jiného) musela Británii postoupit poloostrov Kau-lun.

Během následujících let získala Británie kontrolu i nad tzv. Novými teritorii. Stvrzeno to bylo „Úmluvou o rozšíření území Hongkongu mezi Čínou a Británii“ v roce 1898, na jejímž základě si Britové od Číny pronajali Nová teritoria na dobu 99 let, do července 1997. Vznikl Hongkong v dnešním rozsahu.

S blížícím se vypršením této smlouvy začalo být jasné, že oddělit Nová teritoria od zbytku Hongkongu nelze. Proto Británie a Čína zahájily vyjednávání o budoucnosti Hongkongu a v roce 1984 bylo podepsáno Čínsko-britské společné prohlášení, na jehož základě se celý Hongkong 1. července 1997 oficiálně stane „Hongkongem, zvláštní administrativní zónou ČLR“.

Čína se v prohlášení zavazuje poskytnout Hongkongu politickou a sociální autonomii prostřednictvím politiky „jedna země, dva systémy“, jak ji pojmenoval tehdejší čínský vůdce Teng Siao-pching – a to po dobu 50 let, tedy do roku 2047.

Blížící se termín 1.7.1997 předání Hongkongu Číně spustil vlnu masové emigrace. Zejména hodně majetní a vysoce vzdělaní lidé se obávali, že dojde k zásadním změnám v oblasti lidských práv, právního státu a kvality života. Odchod lidí z Hongkongu se ještě výrazněji urychlil po masakru na náměstí Nebeského klidu (Tchien-an-men) v Pekingu v červnu 1989. Odešlo na 700 tisíc obyvatel.

Zprvu ale Hongkong nadále prosperoval a koncept „jedna země, dva systémy“ víceméně fungoval za vedení Číny Teng Siao-pchingem, i když je nepochybné, že již od počátku byl z čínské strany zamýšlen jako dočasný. Bylo to dáno stavem Číny, která byla tehdy v mnohem slabším ekonomickém postavení. Měla proto výrazný zájem na dobrých vztazích se západními zeměmi a hlavně na získávání jejich know-how. (Všemi způsoby.)

Za čtvrt století se Čína výrazně změnila a její cíl stát se vůdčí silou ve světě je stále patrnější. Posílila ekonomicky, technologicky, vojensky a vybudovala si pozice po celém světě. Výrazný předěl v její politice nastal s příchodem nového čínského vůdce Si Ťin-pchinga k moci (v roce 2012 generálním tajemníkem, v roce v roce 2013 prezidentem).

V Hongkongu postupně docházelo ke změnám – nedemokratický systém stále utahoval šrouby a množily se masové protesty. Roku 2014 byly namířené proti tzv. volební reformě schválené centrální vládou v Pekingu, známé jako tzv. deštníková revoluce.

Obrovské demonstrace a protesty vypukly na jaře 2019 – až jeden milion lodí demonstroval na protest proti připravovanému zákonu, umožňujícímu vládě hongkongského území vydávat obviněné osoby úřadům pevninské Číny k dalšímu trestnímu stíhání.

Další protesty v roce 2020 souvisely se „Zákonem o státní bezpečnosti v Hongkongu“, který kriminalizuje jakoukoli kritiku čínské vlády a Komunistické strany Číny a pro většinu případů stanovuje jako nejvyšší sazbu doživotní trest odnětí svobody.

Teror ze strany čínské správy Hongkongu zesílil letos na jaře, kdy bylo zatčeno mnoho čelních představitelů hnutí bránícího svobody občanů Hongkongu,

Současné čínské vedení neakceptuje žádnou autonomii na územích, které pokládá za vlastní. Čínské vedení se tvrdě vypořádalo s takovou snahou v Tibetu a v ujgurském Sin-ťiangu – a ani Hongkong nezůstal výjimkou. Vítězství opozice ve volbách kdekoliv v jeho dosahu je pro čínské vedení nepřijatelné. Pokud někdy Čína dělá kompromisy, je to jen dočasné pragmatické řešení. Na to by svět neměl zapomínat.

                                                                      *  *  *

Na přelomu května a června roku 1997 – před 25 lety – jsem byla v Číně, která se právě na převzetí Hongkongu připravovala. Světelné tabule po celé zemi ukazovaly snižující se počet dnů do očekávané události. 

Byla to jiná Čína, než je ta dnešní. Jen historické stavby se nezměnily.

Potřebná historie ve stručnosti:

Historie Číny je hodně dlouhá a bohatá. Po tisíciletí byla významnou zemí, která ovlivnila vývoj mnoha dalších v jižní a jihovýchodní Asii. (Věnovala jsem se tomu v knihách o jihovýchodní Asii a o Japonsku a Koreji.) V Číně vládla postupně řada dynastií. Od sjednocení Číny v roce 221 př. n l. až do roku 1912 to byly dynastie císařské.

Za zlatý věk Číny se označuje období 7.–14. století. Čína s rozvinutou kulturou a technologiemi tehdy byla jednou z nejvyspělejších civilizací na světě.

Ke kontaktům Evropanů s Čínou začalo docházet ve středověku. Mnozí si jistě pamatují, že proslulý benátský kupec a cestovatel Marco Polo pobyl několik let v Číně v době vlády císaře Kublaje, vnuka mongolského dobyvatele Čingischána. Podal o tom zprávu ve svém díle „Milion“.

Kublaj (Chubilaj, Kublajchán) byl zakladatelem mongolské dynastie čínských císařů Jüan (1271–1368).

Předcházela jí v letech 960–1279 dynastie Sung. Z doby jejího působení pochází řada vynálezů, např. knihtisku, který umožnil šířit literaturu, vědomosti a také tisknout první papírové peníze na světě. Byl vynalezen kompas, vybudováno stálé námořnictvo, pozemní i námořní armáda používala střelné zbraně. Vznikala vzácná umělecká díla, rozvíjely se mnohé technologie, vzkvétaly různé vědní obory a intelektuální činnosti.

Po mongolské dynastii zase následovaly dynastie Ming (1368–1644) a dynastie Čching (1644–1912).

Říše Mingů měla velké námořní loďstvo a obrovskou stálou armádu. Plavby admirála Čeng Chea vedly k poznání velkého kusu světa. Uskutečnila se obrovská stavební díla – vystavěno císařské tzv. Zakázané město a obnoven Velký kanál (nejdelší starověká umělá řeka světa, 1776 km) a Velká čínská zeď.

Poslední byla mandžuská dynastie Čching. V roce 1912 vznikla Čínská republika, která se v roce 1949 rozdělila na pevninskou Čínskou lidovou republiku a Čínskou republiku na Taiwanu (více o tom v článku o Taiwanu zde na blogu).

PEKING.

Z prohlídky hlavního města: Chrám nebes císařů dynastie Ming a Čching.

Obrovské náměstí Nebeského klidu (Tchien-an-men) je centrem Pekingu. Zaujímá plochu 50 ha. Stojí na něm řada budov a stala se na něm řada událostí, které vešly do dějin (včetně masakru v červnu 1989). Před budovou s fotografií Mao Ce-tunga, se všichni Číňané fotografují.

Za ikonickou budovou s Maovým portrétem a císařskými lvy v popředí je průchod k Zakázanému městu, sídlu císařů. Jedno rozlehlé nádvoří za druhým, jeden palác za druhým. Mají půvabné názvy: palác koncentrace, elegance, čistoty, nebeské přízně, pozemského klidu. Síň literárního výkvětu.

Císařské křeslo.

Stěna devíti draků v parku Pej-Chaj.

Lahůdkou v komplexu Letního paláce je kamenná loď na velikém jezeru, ke kterému vede dlouhá malovaná dřevěná chodba.

Ještě několik chrámů, návštěva zoo s pandami, pohled na město z výšky televizní věže. A pak poměrně drsná realita – z blízka vidět, jak lidé žijí.

Čína před 25 lety byla zemí zarážejících protikladů. Ve Starém městě lidé žili velmi primitivně, především ve strašném nepořádku. Ten bil do očí i v jiných obytných čtvrtích metropole – špinavá okna, balkony plné harampádí.

Domky Starého města neměly vlastní záchody a směr kudy na ty společné se dal poznat po čichu už z dálky. (Mimochodem, nic horšího než čínské záchody neznám. Strašné byly po celé zemi. Vždy placené.) Paradoxní, že z těchto obydlí zázračně vycházeli upravení lidé v čistých šatech, s umytými vlasy. 

Staré město již neexistuje. Kvůli olympijským hrám roku 2008 proběhla obrovská asanace velké části centra Pekingu. Otázkou je, jak moc se změnila mentalita lidí.

Co se zcela jistě naprosto změnilo, je doprava. V roce 1997 to nebyla auta, co dopravně převažovalo.

HROBKY CÍSAŘŮ DYNASTIE MING (UNESCO)

Asi 50 km od Pekingu se v krásné přírodě nachází rozlehlý areál s hrobkami a pozoruhodnou výzdobou na cestě, která k nim vede. Nejprve sochy zvířat, včetně mytologických, pak sochy lidské. Každá hrobka je komplexem staveb. Každá schraňovala nádherné poklady, ovšem uvnitř se fotit nesmělo.

VELKÁ ČÍNSKÁ ZEĎ (UNESCO)

Fantastické dílo staré Číny, táhnoucí se severní Čínou, postavené v extrémně obtížných horských podmínkách.  Desítky tisíc kilometrů (údaje se liší, většinou okolo 21 tisíc). Jediné lidské dílo, které je vidět z vesmíru.

První Velká zeď byla postavena za vlády Prvního císaře, ale už tehdy šlo o propojení několika starších úseků z 5.–3. století př. n. l.

Dnešní podobu získala za dynastie Ming, ale jejímu konci nezabránila. Do Číny vpadli Mandžuové, a hranice jejich mohutné říše Čching se nacházely daleko za linií Velké zdi, která se tak ocitla ve vnitrozemí. Neplnila žádný účel a dokonce se uvažovalo o jejím zbourání.

Po reformách Teng Siao-pchinga se Čína po otevřela světu a Velká zeď se stala jednou z hlavních turistických atrakcí Číny.

V Patalingu, odkud se většina návštěvníků Číny vydává na vlastní prozkoumání Zdi, aby zjistila, jak je nečekaně strmá, probíhaly různé taškařice a nechyběl údaj o počtu dnů do předání Hongongu.

Na mnoha místech Číny jsme viděli výrobu překrásných věcí – až na výjimky vždy ve velmi prostých až primitivních podmínkách.

LUO-JANG

Několikamilionové město v provincii Che-nan ve střední Číně má za sebou velice dlouhou historií, již od neolitických dob. Od roku 2070 př. n. l. se na jeho místě nacházely metropole řady dynastií.

Z Luo-jangu pocházel Lao-c’, zakladatel taoismu. Zde vznikl seismograf armilární sféry (přístroj na znázornění nebeské sféry – který se později stal symbolem manuelské doby portugalských objevitelů).

Zde vznikl knihtisk, kompas a další čínské vynálezy.

Mezi zdejší známé pamětihodnosti patří nedaleký klášter Šaolin, místo zrodu zenového buddhismu a také bojového umění kung-fu, které údajně místní mnichy naučil první zenový patriarcha (5. a 6. století). 

Skalní jeskyně Dračí brány (Lung-men), na seznamu UNESCO, leží na břehu řeky Yi, patřící do povodí Žluté řeky, pár kilometrů od města. Podnět k jejich vzniku dal v 5. století tehdejší císař, velký podporovatel buddhismu. Práce na budování více než 2000 jeskyní a výklenků s více než 100 tisíci buddhistickými sochami trvaly 400 let.     

Hlavní dojem z procházky městem Luo-jang: kola, kola, kola. A taky spousta restaurací.

Po večeři v jedné restaurace jsme šli přes veliké náměstí. Číňanů bylo trvale všude plno, mají potřebu být neustále pohromadě. Večer byli venku a hráli karty, klábosili anebo společně cvičili za doprovodu bubínků či hudby z magnetofonu.

Jak jsme se vzhledově odlišovali, neunikali jsme pozornosti. Jeden starší pán mluvil anglicky a dal se s námi do řeči. Počet lidí okolo nás postupně narůstal a všichni toho chtěli mnoho vědět. I o politice. Otázky a odpovědi se přenášely davem stále dál a dál. Když to kolem nás trvale houstlo, radši jsme se, pamětliví zkušeností ze socialismu a jeho profízlovanosti, v jednu chvíli rychle odporoučeli.

Z Luo-jangu do Si-anu jsme jeli vlakem přes úrodnou SPRAŠOVOU OBLAST ŽLUTÉ ŘEKY, kolébku čínské civilizace.

SI-AN, hlavní město provincie Šen-si, je jedním z nejstarších čínských měst. Poblíž města se nachází hrobka prvního čínského císaře Čchin Š´-chuang-tiho s jeho slavnou terakotovou armádou (UNESCO).  

Město, které bylo rezidencí 11 čínských dynastií, bylo také počátkem Hedvábné stezky.

Mohutné městské hradby, po kterých se dodnes chodí a jezdí, dávaly tušit velikost města dávných dob. Kolem dokola probíhala nová výstavba. Prováděly ji podniky s japonskou, hongkongskou, taiwanskou, apod. většinovou účastí. Ekonomicky žádné skrupule.

Pagoda Divoké husy ze 7. století.

V Si-anu také mají v muslimské čtvrti Velkou mešitu z poloviny 8. století. Čínský vliv je natolik silný, že se od čínských chrámů nijak neliší.

Všichni návštěvníci Si-anu jsou ale nejvíce natěšeni na prohlídku slavné hrobky, ležící asi 35 km od města. Sjednotitele říše ve 3. století př. n. l. doprovázelo na onen svět přes 7 tisíc hliněných dvoumetrových soch vojáků a soch asi tisíce koní, včetně spřežení s kočáry. Ohromující dojem!

Objev hrobky v roce 1974 je považován za největší archeologický objev ve 20. století. (Samozřejmě, je tu ještě objev Tutanchamonovy hrobky.) Fotografovat v hrobce se nesmí, ale přesné repliky, vyráběné úplně stejnou technologií jako kdysi originály, to vynahrazují. Zakoupit se dají v různých velikostech. Koupili jsme si malého generála a malého lučištníka.

KUEJ-LIN, hlavní město provincie Kuan-si, je centrem jedinečné krasové oblasti na jihu Číny kolem řeky Li. Bizarní vápencové kopce tady najednou vystupují z roviny. Mezi nimi leží rýžová pole, bambusové hájky a pomerančovníkové sady. Oblast Kuej-linu patří k nejkrásnějším krajinným scenériím v celé Číně.

Na vysvětlenou k uváděným fotografiím Je třeba uvést, že v celé Číně je většinou velmi mlžno, a to zejména v oblastech s řekami a jinými vodními plochami. Ráno to často vypadá, že pro opar nic venku neuvidíme, ale pak se to více či méně vybere.

Pohled na město z jednoho z pahorků.

Krasová jeskyně Lu-ti, jedna z několika zdejších, je krásná sama o sobě. Číňané pro zvýšení efektu vždy jeskyně ještě barevně dotvářejí.

Tradiční noční lov ryb v Kuej-linu za pomoci cvičených kormoránů – kormorán uvázaný na provaze vyloví rybu, ale protože má na krku navléknutý kroužek, nemůže ji spolknout.

Plavba z Kuej-linu po řece Li do Jang-čou krasovou krajinou (asi 50 km) patří k nejkrásnějším zážitkům z Číny.

Na tu nádheru jsme se šli podívat ještě pěšky.

ŠANGHAJ ve východní Číně, v ústí Jang-c´-ťiangu do Východočínského moře, je s 27 miliony obyvatel nejlidnatějším městem Číny. Patří mezi nejvýznamnější světová finanční, obchodní, hospodářská, turistická a dopravní centra.

Zdejší přístav je jedním z největších kontejnerových přístavů světa (a proto jeho výpadek kvůli covidu tak zásadně ovlivňuje mezinárodní ekonomickou situaci). 

Počátky Šanghaje spadají do doby dynastie Sung (960). Dlouho byl přístavem jen lokálního významu. Pak to zásadně změnila Nankingská smlouva roku 1842 – Čína po prohrané první opiové válce musela Šanghaj spolu s dalšími čtyřmi přístavy otevřít mezinárodnímu obchodu. V Šanghaji vznikla cizinecká čtvrť, která nepodléhala čínským úřadům a která se stala vstupní branou západních vlivů do Číny. 

Po roce 1949 se v Číně ujala vlády komunistická strana a řada západních firem ze Šanghaje přesídlila do Hongkongu. Šanghaji ale nadále zůstalo výsadní hospodářské postavení v rámci Číny.

Velký rozmach města přišel po zřízení zvláštní hospodářské zóny Pchu-tung pro zahraniční investory v roce 1990.

Začaly růst mrakodrapy a pro Šanghaj se stal ikonickým pohled přes řeku na nábřeží Bund s mrakodrapy a věžemi v pozadí. Asi znáte z médií.

Takový snímek pro srovnání neuvedu, protože byla mlha, že by se dala krájet, jak by řekl Rákosníček. Tak jsme si s manželem na mlžném nábřeží aspoň pořídili vlastní snímek.   

Historické památky snad dodnes v Šanghaji zůstaly. Třeba chrám Jadeitového Buddhy. 

Nebo zahrada Jü v centru Starého města, ke které se přicházelo od velkého pavilonu s jezírkem. Chodník přes jezírko je jako vždy mnohokrát zalomený (protože ďábel umí chodit jen rovně).

SU-ČOU, město na dolním toku řeky Jang-c´- ťiang, staré asi dva a půl tisíciletí, zvané také Benátky východu. Největší chloubou města jsou jeho zahrady (UNESCO). Projížďka po kanálech.

Su-čou bylo také, počínaje obdobím vlády dynastie Sung, důležitým centrem výroby hedvábí a toto významné postavení si udrželo dodnes.

NANKING, mnohamilionové město a největší čínský vnitrozemský přístav na dolním toku Jang-c´ťiangu, zaujímá v historii, kultuře a vědě Číny jedno z nejvýznačnějších míst.

Od 3. do 15. století, po dobu vlády 8 dynastií, bylo hlavním městem Číny. Spolu s Pekingem, Luo-jangem a Si-anem patří mezi tzv. čtyři velká starobylá města Číny.

Nanking byl hlavním městem také Čínské republiky, vzniklé roku 1912. Nachází se tu mauzoleum jejího prvního prezidenta dr. Sunjatsena, zakladatele moderní Číny.

Město proslulo bohužel i děsivým Nankingským masakrem. Těžké válečné zločiny tady spáchala Japonská císařská armáda během druhé čínsko-japonské války za sedm týdnů od 13. prosince 1937. (Blíže a v souvislostech uvádím v knize o Japonsku.) Zajatí čínští vojáci byli hromadně popravováni, civilisté masakrováni, mučeni a znásilňováni. Japonští vojáci rabovali a pak domy zapalovali – zničena byla velká část města. Přesný počet obětí masakru není znám. Odhaduje se až 430 tisíc mrtvých a až 80 tisíc znásilněných.

Centrum města.

V Nankingu sídlil první vládce dynastie Ming, a proto se jeho hrobka nalézá zde a ne spolu s ostatními u Pekingu. A také zde cestu k hrobce lemují nejprve sochy zvířat a pak sochy lidí.  

Ovšem před 25 lety byl největším zdejším hitem most přes  řeku  Jang-c´, velké technické dílo z 60. let o délce asi 7 km.

Uplynulo 25 let a celý svět se velice změnil. Jak ten čínský, tak náš. A mění se dál závratně rychle.