Do Santiaga de Compostela se nejen chodí – 1.část

Poslední roky doznala velkého znovuzrození jedna ze tří velkých středověkých poutních cest – do Santiaga de Compostela ve španělské Galicii.

Fenomén poutí do Santiaga de Compostela je pozoruhodnou součástí španělských dějin. 

Severozápad Španělska, který je dnes územím několika autonomních společenství, sehrál ve zrodu španělského státu zásadní roli. Zde má soudobé Španělsko své kořeny. Kult sv. Jakuba (Santiaga) a putování po Svatojakubské cestě (El Camino de Compostela) je jedním z dílů mozaiky tohoto procesu.

Do Santiaga vede síť dvanácti poutních cest. Nejznámější je Francouzská cesta, která také byla zprvu sama zapsána na Seznam světového dědictví UNESCO. Až dodatečně byl zápis rozšířen na celý komplex.

Trasa Francouzské cesty vede přes hory místy, kterými na Iberský poloostrov, později Římany nazvaný Hispánie, přicházeli také první lidé. Před desítkami tisíc let to byli ti, kteří svými úchvatnými malbami pokryli stěny několika zdejších jeskyní, včetně proslulé Altamiry (UNESCO). Po  nich pak následovali další – Keltové, germánské kmeny (Vizigóti) – a také invazní Frankové vedení Karlem Velikým.

Na Francouzské trase se roku 778 v úzkém průsmyku Roncesvalles poblíž španělsko-francouzské hranice konala bitva, v níž baskická armáda zničila zadní voj armády Karla Velikého. Baskové se Frankům pomstili za zboření hradeb jejich města Pamplona. Mezi zabitými Franky byl také Roland, franský velmož a vojevůdce. Jeho smrt opředená legendami z něho učinila na několik dalších staletí vzor rytířství a stala se námětem několika děl, zejména Písně o Rolandovi z 11. století, nejstaršího dochovaného díla francouzské literatury. Pro Francouze je to místo posvátné (francouzsky se nazývá Roncevaux).

V této době Frankové, kteří přicházeli ze severu, nebyli se svými dobyvačnými zájmy na Iberském poloostrově jediní. Na poloostrov, kterému po pádu Římské říše vládli křesťanští Vizigóti, vtrhli v roce 711 z jihu muslimští Arabové s Berbery, zvaní společně Maurové, a rychle si směrem na sever podrobovali jedno území za druhým. Úplně na severu jejich náporu odolalo několik málo křesťanských knížectví s vizigótskými vládci.

Maurové se nemínili spokojit jen s Iberským poloostrovem a pokoušeli se proniknout dále na sever do pevninské Evropy. Podařilo se a maurská vojska se dostala za Pyreneje, na území Galie (dnešní Francie). Tady ale muslimské tažení roku 732 se svou armádou zastavil velitel franského vojska Karel Martel ve střetnutí zvaném Bitva u Tours nebo také Bitva u Poitiers (bitevní pole leželo mezi těmito dvěma místy).

Iberský poloostrov byl pod maurským vlivem přes 700 let, ale hlavní část Evropy byla tehdy díky tomuto vítězství od muslimského působení ušetřena. Další velký muslimský nápor ji čekal až o mnoho staletí později od Osmanské říše v době její největší síly. Ale to už by bylo zase jiné vyprávění. 

Nejvýznamnější baštou křesťanství bylo v době příchodu muslimů Asturské knížectví na severu poloostrova. V něm se začaly psát dějiny budoucího Španělska. Zdejší vizigótský šlechtic don Pelayo sjednotil všechny obyvatele Asturie, prosté lidi i šlechtice, místní i příchozí z poražených oblastí, a postavil se do jejich čela. Roku 718 byl jednomyslně prohlášen asturským králem. Složil přísahu jako první král na území budoucího Španělska a položil tak základy španělské monarchie.

Rozhodující bitva Asturců s muslimy se odehrála roku 722 v údolí Covadonga pod jeho vedením. Vítězství křesťanů v ní je považováno za začátek reconquisty, za začátek křesťanského zpětného dobývání poloostrova, v jehož průběhu se postupně rodilo Španělsko a také Portugalsko.

A proto dodnes nese španělský král tradiční titul asturského knížete, přestože samo asturské knížectví bylo roku 1833 administrativně zrušeno.

Proces rození jednotného Španělska dále probíhal během několika staletí reconquisty. Kromě úspěšných bojů s muslimy a postupu na jih sice křesťanští vládci jednali v souladu, ale to jim nebránilo ve vzájemném soupeření. Navrch získávali jak vojensky nebo často také šikovnou sňatkovou politikou. Jednotlivé státní celky se různě přeskupovaly.

Království Asturie postupně získalo mj. území Galicie, kde byl roku 813 objeven hrob sv. Jakuba (Santiaga), Kristova učedníka a apoštola, jenž za svého života měl kázat i v římské Hispánii. Po své mučednické smrti roku 44 byl pohřben v Jeruzalémě, ale později byly jeho ostatky – jak v různých verzích uvádějí legendy – přeneseny do Galicie a tady pohřbeny. Místo hrobu bylo na několik staletí ztraceno.

Legenda říká, že hrob s ostatky sv. Jakuba znovu nalezl zbožný poustevník, protože na něj ukázaly jasně zářící hvězdy. Proto název Santiago de Compostela – Jakub v hvězdném poli (z latinského „campus stellae-pole hvězdy“).

Nález světcových ostatků přišel právě včas. Hispánie tehdy čelila uvedenému dvojímu nebezpečí – na jedné straně muslimové, na straně druhé Frankové. V roce 844 se měla podle legendy u kopce Clavijo konat bitva mezi křesťanským vojskem, vedeným asturským králem Ramirem I., a vojskem córdobského emíra Abd-ar-Rahmana II. K vítězství v téměř prohrané bitvě měl křesťanům pomoci sv. Jakub na koni, který se náhle zjevil a výsledek bitvy v jejich prospěch zvrátil. (Příběh o bitvě se objevil až o pár staletí později.)  

Sv. Jakub dostal na základě této mytické bitvy přídomek Maurobijec (španělsky Matamoros) jako sjednocující prvek boje proti muslimům. Tak byl pak zobrazován.

Nad světcovými ostatky byl vybudován chrám, zprvu jednoduchý. Během staletí byl víckrát přestavěn, až do dnešní monumentální podoby. Brzy se stal poutním místem. Poté, co papež roku 1179 propůjčil nově vzniklému náboženskému centru v Compostele odpustková privilegia a udělil titul svaté město, které do té doby měly jen Jeruzalém a Řím, nastal čas velkého rozkvětu.

První doložená pouť se uskutečnila roku 951. Vykonal ji francouzský biskup z Le Puy. Věřící se sem – až na konec pomyslného světa – pak na tuto nejtěžší středověkou pouť vydávali ze všech koutů Evropy, aby si zajistili odpuštění hříchů. Až půl milionu poutníků z celé Evropy.

Na jejich ochranu založil na základě rytířského bratrstva roku 1170 leonský král Ferdinand II. Řád svatojakubských rytířů. Jeho symbolem je červený svatojakubský kříž na bílém poli – meč zvaný La Espada. Zajímavé je, že členkami řádu se mohly stát i ženy, a děti rytířů si mohly svobodně vybrat, zda vstoupí do řádu či zvolí světské povolání. Díky těmto možnostem řád rychle rostl početně i majetkově. Patřilo mu na španělském území mnoho komend, měst, vesnic, farností, nemocnic – a také univerzita v Salamance. Kromě toho měl řád majetky v řadě dalších zemí.

Poutě ke světcovu hrobu výrazně ovlivnily vzhled a rozvoj celého severozápadu Španělska. Měly velký ekonomický a obchodní význam. Do dosud málo zalidněného kraje se stěhovali lidé z různých míst, na poutních trasách se budovaly nové osady a církevní stavby – kaple, kostely a kláštery poskytující poutníkům azyl. Poutníci cestou potřebovali další služby, museli se cestou stravovat. Města kvetla.

Podmínkou rozvoje byla dopravní infrastruktura – cesty musely být schůdné. Mnoho cest a mostů po celém Španělsku pochází z doby, kdy Iberský poloostrov byl římskou kolonií Hispánie. Římských šest století zde zanechalo mnoho úžasných stop.

Takovou je i římská cesta Via de la Plata, která byla dodatečně zařazena mezi zmíněných dvanáct svatojakubských poutních cest. Plata („stříbro“) neboli Stříbrná se jí ale říká nesprávně. Vzešlo to ze zvukové podobnosti. Název pochází z arabského slova al-balat, což znamená dlažba. Tak se říkalo kamenným dlážděným cestám postavených Římany jako hlavní obchodní cesty.

Dodnes existující starověká trasa Via de la Plata patřila ze všech římských cest na poloostrově k nejdůležitějším, protože propojovala sever a jih poloostrova. Vede přes čtyři přírodně, kulturně i gastronomicky odlišné oblasti, pro které je společný významný odkaz Římanů. Jsou to::

Andalusie, kde Římané založili obchodní centrum, dnešní Sevillu.  

Extremadura, v níž se nacházejí hlavní španělské římské památky (Viz zmíněný předchozí článek o Extremaduře.)

León a Stará Kastilie (název historické španělské provincie). V této části cesta vede přes cenná města jako Salamanca a León. 

 Asturie, v níž Římané sváděli kruté boje se zdejšími keltskými kmeny.

Během křesťanského tažení proti muslimům nabylo na velkém významu království León se stejnojmenným sídelním městem. Po delší dobu bylo nejdůležitějším křesťanským státem na Iberském poloostrově. Jako samostatné Leónské království existovalo v letech 910–1230. Jeho součástí se postupně staly mj. Asturie a Galicie.

Nejvýchodnější částí království León bylo v letech 1035–1230 Kastilské království se sídelním městem Burgos, které existovalo zprvu jako Kastilské hrabství. (Jméno Kastilie pochází z množství hradů-castillos, budovaných v období bojů křesťanů s arabsko-berberskými Maury.)

Kastilský hrabě byl vazalem leónského krále, ale závislost Kastilie na Leónu postupně slábla. Výhodnými sňatky a pak ještě poněkud složitější historií (vražda, dědictví, smrt v bitvě bez následníka) se z hrabství stalo království, které se nejen zbavilo závislosti na Leónu, ale dokonce se role obrátila.

Kastilie a León, kterým podléhala další okolní území, se v roce 1230 natrvalo spojily a utvořily unii zvanou Země kastilské koruny – soustátí pod vládou kastilského krále. Tyto dva spojené celky byly nejmocnější a sjednocující silou reconquisty.

Slávu a moc získávala Kastilská koruna tak, jak bylo obvyklé – prostřednictvím vojenské síly a formou politických sňatků. Tím nejvýznamnějším se v roce 1479 stal sňatek tzv. Katolických veličenstev (titul od papeže) – Isabely Kastilské a Ferdinanda II. Aragonského  Kastilská koruna se spojila s Aragonskou korunou (k níž patřilo také Katalánsko) – a jednotný španělský stát po ještě nějakých úpravách byl za několik let na světě.

Roku 1492 Katolická veličenstva dobytím andaluské Granady dokončila reconquistu (viz článek o Andalusii, také zde na blogu). Téhož roku Izabela Kastilská vyslala Kryštofa Kolumba objevit západní cestu do Indie. Místo toho objevil nový, dosud neznámý kontinent – Nový svět, Ameriku. Historici později sdělili, že tím skončil středověk.  

Ještě je třeba uvést, že na atlantickém pobřeží bylo v jižní části království León roku 1093 založeno Portugalské hrabství. Hrabě Alfons I. zvaný Dobyvatel pak roku 1128 vyhlásil nezávislost na Leónském království, ovšem musel s ním svést několik bitev. Nakonec po vítězství v bitvě u Ourique byl roku 1139 vojskem provolán za portugalského krále. Reconquista pak v Portugalsku skončila o 250 let dříve než na španělském území, což Portugalsku umožnilo o to dřív nasměrovat síly na zámořské objevné cesty a budování rozsáhlé portugalské koloniální říše. 

V této souvislosti byla návštěva historického města TORDESILLAS více než případná. Město na řece Douro postavili Římané. Po vládě Vizigótů i Maurů náleželo od roku 1230 Kastilské koruně.

V roce 1494 tu byla uzavřena Tordesillaská smlouva mezi Izabelou Kastilskou a Ferdinandem Aragonským na jedné straně a králem Juanem II.Portugalským o rozdělení světa mezi Španělsko a Portugalsko. Dělící linie v Atlantiku od severu k jihu byla stanovena ve vzdálenosti 370 mil západně od Azorských ostrovů.  Španělsko dostalo prostor ležící na západ od této hranice a Portugalsko oblasti východně od ní. Komplikací při jednání byla řada. Shoda nepanovala ani v tom, jak vlastně dlouhá je námořní míle. Proto se dokument několikrát přepracovával.

Dohodu inicioval papež Alexander VI., pocházející z pověstného španělského šlechtického rodu Borgiů (viz předchozí článek o Valencii), který tím chtěl zamezit mocensko-politickým rozbrojům mezi těmito dvěma tehdy ještě jedinými koloniálními mocnostmi.

Brzy si ale další země vyřešily své vnitřní problémy a do rozdělování světa a budování vlastních kolonií se aktivně zapojily. Celý svět se zásadně proměnil.

Na téma velkých zámořských objevů a jejich důsledků jsem narazila při psaní většiny svých cesto-faktopisných knih, ať to bylo o Mexiku, Jižní Americe, Africe, Indii či dalších částech Asie (nakladatelství Dany Travel). Před 500 lety se Evropa dostala na neuvěřitelné výsluní. My jsme svědky jejího neodvratného odcházení z něj. Jan Werich řekl, že každá doba má svou vlečku. Ta doba již je pryč, ale její vlečka se ještě táhne.

Řada historických objektů spojených se smlouvou v Tordesillas už nestojí a jejich modely lze vidět v Muzeu smlouvy. Další významnou a hojně navštěvovanou památkou malého města je klášter sv. Kláry, v němž strávila více než 40 let královna Jana I. Kastilská zvaná Šílená, dcera Katolických veličenstev Izabely a Ferdinanda.

Po dokončení reconquisty ve Španělsku a během jeho následujícího vývoje putování do Santiaga de Compostela ustávalo a v době osvícenské byly velké poutě zakázány. To vedlo ke vzniku lokálních poutních míst, jakých známe u nás i jinde mnoho. Svatojakubská pouť byla skoro zapomenuta.

O obnovení její zašlé slávy se postarala především návštěva papeže Jana Pavla II. v roce 1982 a zápis na Seznam světového dědictví UNESCO v roce 1993.  

Její nové značení od roku 1987 – pomocí směrových značek se symbolem svatojakubské mušle a žlutých šipek – bylo podpořeno grantem Evropské unie a masivní evropské dotace pomohly rychle vybudovat potřebnou infrastrukturu. A tak Santiago de Compostela, hlavní město autonomní Galicie, ke konci 20. století znovuožilo jako nejen náboženský, ale také turistický cíl.

Dnes je pěší putování (možné i na kole) do Santiaga de Compostela velmi populární. Lidé se na náročnou cestu vydávají nejen z náboženských, ale také z různých osobních důvodů a s různou osobní motivací. Někteří i opakovaně po různých trasách.

Mnozí další vyrážejí na atraktivní, leč dosud našincům málo známý severozápad Španělska za jeho poznáním a jejich cesty se místy s trasami některých svatojakubských tras setkávají. 

Na nejlépe zachovalé středověké hradby v Evropě – v ÁVILE (UNESCO) – je nejkrásnější pohled odpoledne z vyhlídky, která je pozůstatkem někdejšího římského chrámu. Fantastické románské hradby s devíti vstupními branami, 88 obrannými věžemi, vysoké 12 metrů, široké 3 metry a dlouhé přes dva a půl kilometru, byly postaveny v 11. století (prý maurskými zajatci během devíti let).

Součástí hradeb je gotická katedrála a historické centrum je plné kostelů a někdejších sídel šlechticů-rytířů, na které se španělský král mohl plně spolehnout. Proto také městu udělil oficiální titul Rytířská Ávila, který se používal až do roku 1877.

Na Iberském poloostrově sídlily v předřímské době keltsko-iberské kmeny, po kterých se na řadě míst Španělska i Portugalska zachovaly kamenné plastiky zvané verracos de piedra ("kamenní kanci"). Jeden z nejznámějších dnes stojí v Ávile u vstupu na hradby.

V 15. století v ávilském klášteru sv.Tomáše zemřel hlavní představitel nechvalně známé španělské inkvizice Tomás de Torquemada zvaný Velký inkvizitor. Za 15 let ve funkci generálního inkvizitora vedl desetitisíce soudních procesů a na hranici poslal tisíce lidí po celém Španělsku (jejich počty se v různých pramenech liší).

Byl hluboce ovlivněn španělským kultem sangre limpia (čistá krev), rasistickou středověkou doktrínou, která provázela vyhánění nekřesťanského obyvatelstva ze Španělska. Přitom naprosto „čistou krev“, bez jakékoli nežádoucí příměsi, měl po staletích nejrůznějších vlivů málokdo, včetně šlechty a zřejmě i včetně samotného Torquemady. Ve středověku vznikla pomluva, že Židé na základě svého náboženství „zneuctili krev“, že ukřižovali křesťanské dítě. Torquemada, oblíbenec a zpovědníkem královny Izabely Kastilské, využil masové publicity této pomluvy pro vydání ediktu, na základě kterého vypovídacím dekretem Katolických veličenstev Ferdinanda a Izabely byli ze Španělska roku 1492 vyhnáni všichni Židé.  

Ávila je také městem mystiků – v 16. století tu žila a působila sv. Terezie z Ávily, jedna z největších reformátorek katolické církve.

SALAMANCA (UNESCO), úchvatné město na řece Tormes, bylo založeno Římany na místě, kde již v 6. století před naším letopočtem žily ibero-keltské kmeny. V římské době se město stalo se jednou z nejdůležitějších zastávek na Via de la Plata a významným obchodním centrem – zejména proto, že zde byl v 1. století postaven most (slouží dodnes)..

V roce 712 bylo město dobyto Maury a pak až do 10. století pod maurskou nadvládou.

V roce 1218 byla výnosem Alfonse IX. Leónského zřízena univerzita, která dosáhla mezinárodního věhlasu. Studovalo na ní mnoho známých jmen. Je jednou z nejstarších v Evropě a dnes je nejstarší stále funkční univerzitou ve Španělsku.  

Největšího rozkvětu město dosáhlo v 16. a 17. století, kdy vznikla většina nádherných staveb ze zlatavého pískovce z nedalekých lomů, tvárného materiálu, který umožnil zrod dvěma velmi zdobným stylům.

Starší z nich, pozdně gotický platereskní styl, představuje zdobnou techniku mělkých vlysů a jemné štukatury s dokonale propracovanými detaily, které připomínají práci stříbrotepců (plata-stříbro).

Druhý styl, barokní, se nazývá churrigueresco po architektovi José Churriguerovi, který vynikl hlavně svými obrovskými oltáři.

Katedrála je v Salamance dvojitá – stará a nová. Jsou propojené – nová katedrála posloužila také jako opěrná zeď pro starší katedrálu. To, že katedrála je srdcem Salamanky, je patrné už při pohledu na ni z římského mostu, nejstarší stavby v Salamance.

V katedrále se dochoval proslulý kříž, který nosil do v 11. století do bitev kastilský šlechtic Rodrigo Díaz de Vivar. 

Kastilského rytíře a vojenského  vůdce doby reconquisty nazývali El Cid Campeador  či jen CID, Zemřel v roce 1099, ale slavný hrdinský epos Píseň o Cidovi i četné kroniky zajistily jeho jménu nesmrtelnost.

Přezdívka El Cid pochází z arabštiny (sayid-pán), přízvisko El Campeador  (bojovník, válečník) mu zase dali křesťanští obdivovatelé. Tyto tituly odrážely velkou úctu, kterou El Cid měl jak mezi Maury, tak u křesťanů, a obdiv k jeho válečnickým schopnostem. 

Nejznámějším dramatickým dílem na téma Cid je francouzský Le Cid ze 17. století, jejímž autorem je Pierre Corneille. Toto drama se hrálo i u nás. Nezapomenutelný francouzský herec Gerard Phillipe v ní ztvárnil hlavní roli celkem 199 krát a v souladu se svým posledním přáním byl v kostýmu Cida také pohřben.

 El Cid má také poměrně známou filmovou podobu z roku 1961 s Charletonem Hestonem a Sophií Loren.

Originální Cidův kříž se nachází v jedné z kaplí staré katedrály.

Hříčkou restaurátorů se do portálu katedrály stalo v nedávné době vpašování kosmonauta do středověkého zdobení.

Dodnes pro pěší používaný 400 metrů dlouhý římský most má 15 z původních 26 oblouků. Na jedné straně mostu stojí druhá z nejznámějších keltsko-iberských plastik verracos de piedra.

Druhou rozlehlou část Salamanky, rovněž patrnou z uvedeného pohledu z římského mostu, tvoří historický komplex budov univerzity s posluchárnami, sbírkami, knihovnou i kaplí. (Pro dnešní výuku slouží velká moderní stavba mimo historické centrum).

Část slavného El Cielo  ("nebe"), nádherného umělecky ztvárněného zobrazení hvězdné oblohy pro výuku studentů, zhotovené v roce 1473, se podařilo přenést na jiné místo a restaurovat.   

La Concha – lasturový dům se 300 symboly mušlí na fasádě. Prý pod jednou mušlí  majitelé domu ukryli poklad.

Všechna hlavní náměstí měst severozápadu Španělska se nazývají Plaza Mayor. Obrovské čtvercové Plaza Mayor v Salamance je považováno za jedno z nejkrásnějších v celém Španělsku.

Součástí jedné strany je budova radnice. Kolem dokola jsou mezi oblouky podloubí umístěny portréty slavných osob – samozřejmě nechybí dvojportrét Katolických veličenstev.

Náměstí kypí životem ve dne i v noci a o víkendech je plné restauračních stolků a debužírujících hostů..

Během španělské občanské války byla Salamanca opěrným bodem frankistů. V roce 1936 si ji vybral za svůj hlavní stan (až do roku 1939) generál Franco. Pod jednou z věží katedrály měl vybudovaný kryt. Dodnes ve městě sídlí Archiv španělské občanské války.

Jedna ze zdejších ubytoven po Svatojakubské cestě (trasa Via de la Plata). Jako všechny se podle pravidel otevírá pro poutníky s průkazem v 16 hodin a přespat v ní mohou pouze jedenkrát.

LEÓN je centrem stejnojmenné provincie a někdejšího Leónského království. Přestože jméno města znamená lev, název pochází od latinského slova legio (legie) – město bylo založeno roku 79 př. n. l. jako tábor sedmé římské legie.

Lev se tu ale natrvalo zabydlel – pod radnicí.

Největší chloubou města jsou vitrážová okna nádherné obrovské gotické katedrály Panny Marie: 125 velkých a 57 menších kulatých oken z různých století, od třináctého do dvacátého.

Významnou památkou Leónu je také románská bazilika sv. Izidora s panteonem králů Kastílie a Leónu z 11. století. Poutníci do Santiaga de Compostela, kteří už ušli (ujeli) požadovaný počet kilometrů a dále z nějakých důvodů nemohou pokračovat, mohou požádat o certifikát o absolvování cesty zde.

Antoni Gaudí, proslulý svými originálními díly v Barceloně, postavil mimo ni ještě tři stavby jinde – které se ale jeho barcelonským dílům naprosto nepodobají. Jednou z nich je Casa de Botines v Leónu, postavená v letech 1892–1894, dnes sídlo banky. Objekt je koncipován jako ještěr – od střechy, přes povrch budovy po plot jako drápy. Před budovou si na lavičce si četl její slavný tvůrce. Dovolila jsem se, zda si k němu mohu na chvíli přisednout.

LAS MÉDULAS (UNESCO) – magická krajina oranžových pískovcových útvarů, obklopených zelenými jedlými kaštanovníky, je výsledkem lidské činnosti,

 Nejdůležitější zlaté doly antického Říma byly součástí zlatonosného pásu až 100 km širokého, sahajícího od pobřeží Biskajského zálivu po dnešní provincii León. Římané se v 1. století po prozkoumání oblasti ubezpečili, že se jedná o místo velice bohaté na zlato, kterého se jim nedostávalo.

K těžbě zde zvolili metodu nazvanou ruina montium - zbourání hory:

Tisíce otroků vybudovaly systém kanálů a nádrží, které zachytávaly vodu z tajícího sněhu a ledu z pohoří Sierra de Teleno a Montes Aquilanos, a přiváděly ji do nádrže k hoře Mons Medullius se zlatem v jejím nitru. Po celé dálce vodních kanálů, někde až 100 km dlouhých bylo třeba udržovat velmi mírný spád (0,3–0,5 %).

Část hory byla provrtána komíny a chodbami.

Po této až několikaleté přípravě se zvedly propusti a za otřásání celé hory bral ohromný vodní proud sebou vše, co mu stálo v cestě. Husté bahno skončilo ve sběrném dřevěném kanálu, vystlaném rostlinami s lepkavými listy. Na nich se zachycoval zlatý prach, který klesal dolů. Voda zbavená zlata proudila dál do údolí do lagun. Jedním z jejich pozůstatků je dnešní jezero  Carrucedo.

Keře se na slunci usušily a po jejich spálení zůstal zlatý prach.

Nejtěžší práce v dolech vykonávali otroci, kterých bylo asi 60 tisíc (a prý to zdaleka není přehnaný odhad). Z domácího obyvatelstva pocházeli potřební řemeslníci a také lidé, kteří se starali o stravování. Z římských řad lidé na řízení a udržování infrastruktury, inženýři pro vyměřování důlních děl a vodních kanálů, úředníci a administrátoři. Pořádek zajišťovali římští legionáři.