Duší v Turecku

Kdykoli se po světě něco děje v místech, která jsem poznala, dotýká se mě to. Teď se v duchu vracím do Turecka a Sýrie, které postihlo katastrofální zemětřesení.

 

Zemětřesení zasáhlo dvě země propojené nepěkným vývojem v oblasti Blízkého východu, v jehož důsledku se na tureckém území nachází oblast s největší populací uprchlíků na světě – syrských uprchlíků.

V deseti tureckých provinciích postižených zemětřesením na jihovýchodě země, které turecký prezident vyhlásil za zónu katastrofy, se má nacházet 1,7 milionu syrských uprchlíků z celkových 3,5 milionu Syřanů, kteří do Turecka utekli. Tvoří v nich asi desetinu obyvatel a nyní také podíl na počtu obětí zemětřesení.

V roce 2010 to bylo šťastnější Turecko, které jsme v malé skupince procestovali celé kolem dokola – včetně dnes tolik nešťastných míst. (O Sýrii pojednával jeden z minulých článků.)

Vydali jsme se tam s cílem poznat danou zemi co nejvíc a po všech stránkách – z hlediska historie, přírody, lidí a kultury. A samozřejmě informačně předem co nejvíc připraveni. Naší turečtí průvodce a řidič byli spolumajitelé turecké cestovní kanceláře, jediné z mnoha poptávaných, kteří byli tehdy ochotni nás provézt a provést všemi požadovanými místy této mnohovrstevnaté země.

Turecko – vlastní mapka

Všechny v článku uvedené fotografie jsou moje vlastní.

Turecko je pozoruhodná a taky rozporuplná země. Věděli jste, že tato země existuje pouhých sto let? A to přesně – vzniklo roku 1923, za hodně dramatických okolností.

Jinou kategorií než stát je ovšem území dnešního Turecka – to má za sebou dlouhou a nesmírně bohatou historii se zásadními vazbami na okolní svět. Probíhala dávno předtím, než sem z Asie přišly první turkické kmeny a než se pak ještě mnohem později zformoval národ, jaký dnes známe.

Dnešní Turecko, rozlohou desetkrát větší než naše země, leží valnou většinou svého území v Asii. Jeho asijská část, zvaná ANATOLIE – zaujímá celý poloostrov Malé Asie a dosahuje až po hornatý východ s hranicemi s Gruzií, Arménií a Íránem.

 Anatolie byla odedávna průsečíkem mnoha civilizací, kultur a etnik, a spojnicí Evropy s Orientem. Historie tu zanechala památky hmotné i nehmotné z mnoha dějinných období. Nejzajímavější z cesty byly dosud méně známé a navštěvované oblasti ve východní polovině země, kam se návštěvníci Turecka vydávají v menší míře.

Evropská část dnešního Turecka je velmi malá – kousek Thrákie s bývalým hlavním městem Istanbulem, rozkročeným přes Bospor mezi Evropu a Asii.

Lidé na dnešním tureckém území žili už v době kamenné a během tzv. neolitické revoluce asi před 10 tisíci lety se začali trvale usazovat. Z té doby pochází několik velkých sídlišť. Nejznámější z nich je Catal Hüyük poblíž Konye (na seznamu kulturního dědictví UNESCO). Jeho obyvatelé byli na svou dobu nesmírně vzdělaní a město bylo velmi dobře ekonomicky zajištěné. Domy měly svatyně s malbami, sochami a reliéfy s býčími hlavami.

Jedním z nejznámějších nálezů je figurka sedící bohyně se dvěma lvicemi.

Naprostou senzaci vzbudil před pár lety objev Göbekli Tepe v tureckém Kurdistánu na jihovýchodě země. Je nejstarší dosud známou kultovní megalitickou stavbou na světě  – z 10.–8.tisíciletí př.n.l.! Vznikla tisíce let před nejstaršími egyptskými pyramidami a před všemi známými megalitickými stavbami v Evropě (např. Stonehenge) či kdekoli jinde. Pro veřejnost byla bohužel zpřístupněna až po naší cestě Tureckem.

Ve starověku, ve 2. tisíciletí př.n.l., na území dnešního Turecka (a také dnešní Sýrie, Libanonu a části Palestiny), vznikla slavná ŘÍŠE CHETITŮ, která spolu s Egyptem, Asýrií (Babylonem) a Mykénami patřila mezi vládce tehdejšího známého světa.

Chetité a další starověké říše – vlastní mapka

Chetitskou historii umožnil zrekonstruovat český badatel prof. Bedřich Hrozný tím, že rozluštil vymřelý jazyk chetitštinu.

Kromě chetitských archeologických nalezišť, kterými jsou chetitské hlavní město Chattušaš (UNESCO) a Yazikalya, lze obdivovat chetitské nádherné umělecké předměty v muzeích. Zejména v odlévání kovů byli Chetité mistry.

Existenci Chetitské říše ukončil ve 2. tisíciletí př.n.l. vpád tzv. Mořských národů. Patřili mezi ně také Frýgové a Lýdové.

V západní Anatolii pak vznikly historické útvary FRÝGIE (mj. král Midas, nám známý z básně Karla Havlíčka Borovského), LÝDIE (podrobila si zdejší řecká města jako Milét, Efes a další) a LÝKIE (konfederace 23 městských států, jedním byla Myra s biskupem sv.Mikulášem).

Na západě Malé Asie se nachází také legendami opředená TRÓJA, známá ze slavného Homérova eposu. Její existenci prokázal jiný pozoruhodný příběh – příběh jejího objevitele Heinricha Schliemanna, který snu o nalezení Tróje podřídil celý svůj život.

Starověká západní Anatolie – vlastní mapka

DOBA ŘECKÁ A ŘÍMSKÁ (antika) zanechala na území dnešního Turecka mnoho prvotřídních archeologických a uměleckých památek. Malá Asie se helenizovala (pořečtila).

Z důvodu přelidnění na evropské pevnině začali od 2. tisíciletí př.n.l. kolonizovat poloostrov Malé Asie-Anatolie v oblastech při pobřeží tzv. MALOASIJŠTÍ ŘEKOVÉ. Zakládali zde nezávislé městské státy zvané polis. Tato místa dnes patří k navštěvovanějším. Např. Pergamon, Efez (UNESCO), Priene, Milét, Dodyma, Hierapolis, a další. Návštěvu aspoň některých z nich si dopřává mnoho rekreantů z turecké riviéry.

Také jsme řadu antických (řeckých a římských) lokalit na západě Anatolie navštívili, byli z nich u vytržení a pochopitelně jsem pořídila mnoho fotografií. Neuvádím je, protože článek zaměřuji spíš na to, co je o prostoru Turecka obecně méně známé.

Zato je v dané souvislosti třeba se zmínit Herodota z Hallikarnasu, který ve svých Dějinách podal v devíti svazcích nejúplnější popis tehdy známého světa. To by naše znalosti o dané době byly jinak hodně chatrné a třeba o řecko-perských válkách bychom se možná vůbec ani nedozvěděli.

Antické město Hierapolis vzniklo ve 2. století jako léčebné středisko s chrámy, divadlem i nekropolí nad termálními prameny proslulého přírodního divu zvaného PAMUKKALE (Bavlněný hrad). Společně jsou na seznamu UNESCO. Pamukkale jsme prošli celé zdola až nahoru do Hierapolisu.

Anatolii při pobřeží Černého moře v kraji Pontos zase kolonizovali tzv. PONTŠTÍ ŘEKOVÉ. Podle řeckých bájí tu byli prvními Řeky Iásonovi argonauti. V pontském městě s dnešním názvem Amasya se v 1. století př.n.l. narodil řecký zeměpisec Strabon, autor spisu Geografika, nejrozsáhlejšího dochovaného zeměpisného díla antiky. Na kopci nad půvabným městem jsou ve skalních hrobkách pohřbeni pontští králové.

A kouzelnou Kappadokii kolonizovali tzv. KAPPADOCIJŠTÍ ŘEKOVÉ.  

KAPPADOKIE (UNESCO) je unikátní část střední Anatolie s fantastickými výtvory vzájemného působení přírodních a lidských sil v průběhu velmi dlouhého času. Úrodnou oblast erozemi tvarovaných formací sopečných usazenin dále po tisíciletí přetvářeli lidé různých kultur. Bydleli ve skalních jeskyních a celá rozsáhlá města vznikla také v podzemí. Od chetitských dob se tu pěstuje vinná réva a dělá víno.

Ještě před koncem 1. století př.n.l. ovládla všechna řecká místa Římská říše. Spolu s ní přišlo i křesťanství.

Do Kappadokie se dostalo již v 1. století spolu se sv. Pavlem, který tu hledal úkryt. Křesťanské komunity si do skal vytesávaly kromě obydlí také kostely a kláštery (objeveno více než tři tisíce kostelů).

Po rozdělení Římské říše roku 395 připadlo území Malé Asie řecké BYZANTSKÉ ŘÍŠI s ortodoxním křesťanstvím. Do 6. století se skoro všechny neřecké národy Malé Asie pořečtily a přijaly ortodoxní křesťanství.

V jihovýchodní Anatolii  v místech sousedících se Sýrií, kde před pár dny řádilo ničivé zemětřesení – se od 2. století př.n.l. poblíž dnešního města Kahta a ohromné Ataturkovy přehrady, největšího z komplexu vodních děl GAP („Projekt jihovýchodní Anatolie“– 22 přehrad a 19 hydroelektráren) na řekách Eufrat a Tigrid (které v Turecku pramení), nacházelo Kommagenské království.

Vodní díla podle zpráv přečkala zemětřesení bez úhony.

Kommagenský panovník Antioch nařídil postavit chrámy a pohřební pahorek na vrchu hory NEMRUT DAGI (2150 m). Do skály nechal na západní a východní straně vytesat dvě terasy a pokryl je obrovskými sochami bohů a sebe. Někdejší zemětřesení pokácelo hlavy většiny soch, jejichž fotografie nechyběly v žádném turistickém katalogu. Archeologické lokalita Nemrut Dagi byla zapsána na seznam UNESCO. Snová byla i celá okolní krajina s mnoha dalšími starověkými objekty, mezi které patřil i římský Cenderský most.

V 5. a 6. století došlo z důvodů velké globální klimatické změny, sucha a za současné obrovské morové epidemie k velkému stěhování národů a civilizací. Na pochod západním směrem se vydali nejen Slované, ale také ze střední Asie TURKITSKÉ KMENY.

V 7. století nové náboženství islám sjednotilo arabské kmeny a došlo k ohromné arabské expanzi, která zahrnovala celý Arabský poloostrov, severní Afriku, podrobila si Persii, část střední Asie a v roce 711 dosáhla až na Pyrenejský poloostrov.

Arabové brzy rozpoznali vojenské schopnosti Turkitů, najímali je a současně obraceli na islámskou víru. Ta se pro ně časem stala zásadní určující příslušností.

Ve 12. a 13. století se početné turkické kočovné populace dostaly přes Persii do Anatolie. Cestou přejímaly mnohé kulturní prvky, zejména řecké a perské.

V centru Anatolie vznikl turkitský první státní útvar – Rímský sultanát s náčelníkem Seldžukem. Hlavním městem se stala KONYA. Seldžukové vyznávali sunnitský islám, ale současně poskytovaly ochranu mnoha osobnostem nekonvenčních náboženských směrů, zejména súfismu neboli islámské mystice. Jeho stoupenci se nazývají dervišové.

Zakladatelem súfismu byl básník Mevlana (vlastním jménem Rúmí). Jeho syn byl pak zakladatelem dodnes proslulých mystických dervišských tanců, bohužel turisty často chápaných jako druh folkloru. Obřad tance (sema) vyjadřuje osvobození se od pozemského otroctví. Vše má svůj význam, každý pohyb i oblečení.

V tu dobu křesťanské byzantské impérium, kdysi ovládající ohromné území, ztrácelo jednu část za druhou. Zůstala mu pak jako nejdůležitější součást jen Anatolie, nakonec ale pouze hlavní město Konstantinopol (Cařihrad) s nejbližším okolím.

 Západní křesťanství mělo křížovými výpravami Byzanci pomoci znovu získat od muslimů Svatou zemi s Jeruzalémem. Na začátku byly křesťanské úspěchy, na konci naprostá porážka.

Mezitím se zrodila OSMANSKÁ ŘÍŠE (1299–1922), v historii jedna z největších a nejmocnějších. Ve své vrcholné fázi zahrnovala Malou Asii, většinu Balkánu, černomořskou oblast, oblast Blízkého a Středního východu a severní Afriky. Mj. po 400 let téměř všechny arabské země (více v knize „Příběh Arábie“).

Jak k tomu došlo? Turkitské kmeny prchající na západ před Mongoly, dobyly postupně část egejského a marmarského pobřeží a založily zde řadu emirátů. Z nich vyniknul emirát v Bythýnii, který získal jméno po svém zakladateli Osmanovi.

K hlavnímu rozšíření nyní již sultanátu došlo za vlády Osmanova syna Orhana, mj. zakladatele sboru janičářů. To byli muži křesťanského původu, v mládi odvedení od svých rodin, donucení konvertovat k islámu a vychovaní k absolutní poslušnosti a disciplíně.

Když se roku 1451 k moci dostal sultán Mehmed II., rozhodl se dobýt byzantskou metropoli KONSTANTINOPOL, poslední výspu kdysi mocné Byzance. Roku 1453 se mu to podařilo. Konstantinopol (Cařihrad), nově Istanbul, byl pak hlavním městem Osmanské říše po půl století. Jedním z hlavních symbolů města na Bosporu je nepochybně křesťanský chrám Hagia Sofia, přeměněný na mešitu.  

Válečným úsilím několika sultánů se z Osmanské říše stala světová velmoc. Sultán Selim v Bagdádu zajal posledního abbásovského chalífu (hlavu muslimů) a jeho titul si přivlastnil. Osmanská říše se tak navíc stala chalífátem a převážně muslimským státem. Být muslimem bylo prvořadé.

Osmanská říše – vlastní mapka

Svého vrcholu dosáhla Osmanská říše v 16. století za vlády sultána Sulejmana, který obrátil pozornost na Evropu. V době, kdy západní Evropa bohatla díky převratným zámořským objevům, střední a východní Evropa se potýkala s náporem Osmanské říše.

Osmanské turecké plenění prožívala v několika vlnách po 170 let Morava. Na 40 tisíc lidí odtud Osmané odvlekli – ženy skončily jako otrokyně, chlapci jako janičáři. Muži a starší lidé byli většinou zabiti. Na verbování do protitureckého vojska dodnes upomíná unikátní mužský tanec verbuňk (UNESCO).

Až několik úspěšných bitev (u Vídně, u Lepanta), které s Osmany svedla evropská křesťanská vojska, Evropu zachránilo před islamizací.

Osmanská říše musela pak řešit spoustu vnitřních problémů, včetně toho, že se chtěli odtrhnout křesťanští Řekové. Střety Řeků a Turků v protitureckém povstání byly brutální a krvavé. Do řešení se zapojily také evropské mocnosti.

Roku 1830 nakonec došlo k vyhlášení nezávislosti Řecka. V Osmanské říši pak stále zůstávaly dva miliony Řeků a proces utváření Řecka do dnešního stavu trval ještě víc než jedno století.

V zahraniční politice se Osmanská říše zapletla do evropských mocenských sporů. V roce 1853 proběhla Krymská válka, pak další války s Ruskem. Osmanská říše ztrácela jedno území za druhým.

Od začátku 20. století se zvyšoval turecký nacionalismus spojený s hnutím tzv. MLADOTURKŮ. Turci si začali uvědomovat národní identitu. Do té doby Osmané vnímali jinde běžně používaný termín TUREK jako hanlivý, ale nyní se začal brát jako označení etnika.

Bohužel nejen, že u Turků došlo k vlastnímu sebeuvědomění, ale začali se výrazně negativně vymezovat vůči jiným. Jednak z náboženského principu vůči křesťanům Řekům a Arménům a z etnického principu vůči muslimským Kurdům. 

Když se Mladoturci dostali roku 1908 k moci, byl jedním z hlavních bodů programu národní stát. V cestě za jeho uskutečněním jim překážela všechna tři početně významná etnika. 

V PRVNÍ SVĚTOVÉ VÁLCE se mladoturecká Osmanská říše připojila k Německu a Rakousko-Uhersku.  Bojovala s vojsky Trojdohody (Británie, Francie, Rusko) na několika frontách.

Jedna z nich – bitva u poloostrova GALLIPOLI mezi Egejským mořem a Dardanelskou úžinou – měla zásadní význam pro tři země: Turecko, Austrálii a Nový Zéland. Tato bitva byla oboustranná katastrofa. Po devíti měsících nevýslovného utrpení skončila nerozhodně. Zbylo po ní více než půl milionu obětí a statisíce raněných na obou stranách.

Mizerné britské velení tu nechalo válčit spojenou armádu Austrálie a Nového Zélandu (zkratka ANZAC), tehdy ještě britských občanů. Austrálie a Nový Zéland si poprvé uvědomily, že jejich zájmy nejsou totožné s britskými. Tento moment sebeuvědomění se v Austrálii označuje jako Zrození národa a slaví se každoročně.

Na osmanské straně bojům velel dosud neznámý turecký podplukovník MUSTAFA KEMAL. Zde se zrodil jako národní hrdina. Po válce se postavil do čela boje za nezávislost, na jehož základě pak vznikla Turecká republika.

Osmanská říše patřila v první světové válce k poraženým. Řešilo se nové uspořádání dosavadního obrovského území, a také co s Anatolií.

Po uzavření příměří ustavila roku 1920 MÍROVÁ SMLOUVA ZE SÉVRES u Paříže, že severovýchod Anatolie připadne nezávislé Arménii, jihovýchod Kurdům, anatolské provincie obývané Araby na jihu se měly dostat pod mandátní správu Británie a Francie a jihozápad Anatolie připadne Itálii.

Turkům měla zůstat pouze severní část Anatolie. Navíc se Řekové zabývali velkým plánem na vrácení všech území, která bývala pod řeckou kontrolou.

Toto řešení bylo pro turecké nacionalisty nepřijatelné a pod vedením Mustafy Kemala anatolské muslimy sjednotilo. Vzhledem k tomu, že většina států po konci války rozpustila či zredukovala armádu – ale Turci pod vedením Mustafy Kemala tak neučinili – nebyl výsledek následujících bitev překvapivý.

Turci svůj dnešní prostor získali paradoxně přesto, že patřili ve válce k poraženým. První světová válka tak skončila vítězstvím tureckých nacionalistů, zrušením sultanátu – a zánikem Osmanské říše.  

Nová MÍROVÁ SMLOUVA Z LAUSANNE roku 1923 zrevidovala předchozí smlouvu ze Sévres a vymezila turecké hranice tak, jak je dnes známe.

Kromě toho Řekové museli opustit Malou Asii. Mezi Tureckem a Řeckem došlo k obrovské výměně obyvatelstva, založené na náboženství. Jeden a půl milionu křesťanů muselo z Turecka do Řecka, půl milionu muslimů bylo přemístěno z Řecka do Turecka.

Požadavky Arménů a Kurdů na nezávislost smlouva naprosto ignorovala. A to i přes tragické události (genocida – viz dále), ke kterým během doby války došlo. Mocnosti se nevyznamenaly.

Mustafa Kemal zvaný Atatürk (otec Turků) v čele Turecké republiky uskutečnil rozsáhlý program reforem podle západního vzoru. Zrušil chalífát i náboženské soudy, způsob oblékání, mnohoženství, zavedl povinnou školní docházku.

Zrušením chalífátu došlo k odstranění náboženského pojítka mezi Turky a Kurdy a k silnému zhoršení vzájemných vztahů (trvajícímu dodnes).

Jedním z prvních kroků nové republiky bylo také přemístění hlavního města z Istanbulu do ANKARY uprostřed země. Z nevýznamného malého sídla, kdysi založeného Chetity, se postupně stala mnohamilionová metropole. Staré části města dominuje pevnost-citadela, ve které se nachází vynikající Muzeum anatolských civilizací.

Zcela jinak probíhal historický vývoj NA VÝCHODĚ ANATOLIE. Severovýchod Anatolie je spojený s historií Arménů, jihovýchod Kurdů.

Hornatá severovýchodní Anatolie a jižní Kavkaz jsou historickou vlastí Arménů. V severovýchodní Anatolii se od 9. století př.n.l. pod vládou sjednocených arménských kmenů rozkládala velká a mocná říše Urartu s hlavním městem Tušpa (dnešní město Van na břehu jezera Van).

Mapka Urartu – fotografie mapy pořízená v muzeu města Ahlat na východě Turecka.

Urartové byli velkými staviteli citadel, jejich pozůstatky se tu nalézají dodnes, ovšem jejich největším počinem byla stavba zavodňovacích kanálů – včetně 70 kilometrů dlouhého kanálu od řeky Hosap k městu Tušpa, které trpělo nedostatkem vody, protože jezero Van je alkalické. Tento kanál je dodnes v provozu! Po Urartech se zachovaly i nápisy v klínovém písmu.

Na místě někdejšího Urartu se pak ve 4. století př.n.l. zformovalo Arménské království, které roku 301 jako první stát na světě přijalo křesťanství. V té době bylo také sestaveno vlastní arménské písmo, do kterého byly přeloženy všechny významné spisy. Roku 451 se od byzantské ortodoxní církve se oddělila vlastní Arménská apoštolská církev.

Hlavním městem Arménie bylo od 9. století bohaté město ANI, nazvané podle perské bohyně vody Anahit, která patřila k hlavním arménským pohanským bohům. Leží přímo na hranici s dnešní Arménií, kterou tvoří mohutná rozeklaná rokle řeky Ahuryan.

Přes řeku kdysi vedly mosty, protože další části Arménie včetně dnešního hlavního města Jerevanu a dalších významných lokalit, leží nedaleko odtud.

Mosty přes řeku už desítky let neslouží a nikdo je, až na výjimky, neudržuje. Stejně tak nefunguje žádný běžný hraniční přechod mezi Tureckem a Arménií a Turecko s Arménií už dlouho nemají diplomatické ani obchodní styky. (Neparné náznaky změn přicházely až v poslední době.)

Rozděluje je pohled na události z let 1915 až 1918, kdy pod vládou Osmanské říše zahynulo na 1,5 milionu Arménů.

V těchto dnech, v půlce února 2023, až v době nezměrné tragédie přes most Margara na arménsko-turecké hranici projel konvoj s arménskou humanitární pomocí obětem ničivého zemětřesení. Stejně jako přes hraniční přechod Alican putovala humanitární pomoc v roce 1988, kdy rozsáhlé zemětřesení zasáhlo naopak Arménii. Pomoc tehdy do sousední země zaslal Turecký červený půlměsíc.

Zpět do historie: Město Ani ve své době svou silou, krásou a počtem obyvatelstva konkurovalo Konstantinopoli i Bagdádu. Po ničivém zemětřesení a hordách Mongolů na začátku 14. století bylo opuštěno a zapomenuto až do 19. století. Do dnešní doby se na rozsáhlém archeologickém nalezišti dochovaly tajuplné malebné ruiny.

V 16. století byla ARMÉNIE ROZDĚLENA. Její západní část připadla Osmanské říši. Východní kavkazská část nejprve Persii, pak Rusku. Část z ní je dnešní Arménskou republikou s hlavním městem Jerevan.

V dlouhých obdobích neexistence arménského státního celku si Arméni stále uchovávali svou arménskou národní identitu. Pomohla jim ji udržet jejich kultura a vzájemná solidarita, pěstovaná také arménskou diasporou žijící v řadě zemí světa.

V Osmanské říši si vynahrazovali nerovnoprávnost vzdělaností, pílí a ekonomickou úspěšností. Nejen arménská elita, ale také zemědělci budili mezi muslimy závist. Během 19. století nabývalo v zemi na síle přesvědčení, že Arméni jsou v rámci říše cizorodý element.

Na přelomu 19. a 20. století se protiarménské nálady rozhořely naplno a poté – co se dostali k moci Mladoturci a současně po prohrané válce na Balkáně, v níž Osmanská říše přišla o téměř všechna území v Evropě – se nevraživost vůči všem křesťanům vyhrotila.

Do Anatolie proudil z někdejšího osmanského Balkánu milionový dav muslimských uprchlíků, kteří sledovali, jak se arménským křesťanským obyvatelům daří mnohem lépe, než jim. Toužili po jejich majetku.

Napětí se stupňovalo zejména ve východní Anatolii mezi zdejšími arménskými majiteli zemědělské půdy a nově příchozími chudými muslimy.

Nástupem tureckého nacionalismu vše vyvrcholilo. ARMÉNSKÁ GENOCIDA, která vypukla v roce 1915, nebyla první. Jejich série začala už v letech 1904–1906 tzv. Hamidijskými masakry. V nich sultán nechal ve východní Anatolii zavraždit na 200–300 tisíc Arménů. Roku 1909 se z iniciativy Mladoturků odehrál další masakr v Kilíkii (tzv. Malé Arménii), kdy zabito bylo 30 tisíc Arménů.

Popudem genocidního masakru, kterému padlo za oběť až jeden a půl milionu Arménů, byla roku 1914 prohraná bitva u Sarikamiše, ve které Osmané utrpěli obrovskou a nejhorší porážku v první světové válce.

Arméni byli neoprávněně obviněni, že ji zavinili. Skutečnou příčinou ale bylo naprosto neschopné osmanské vojenské velením. Osmanská armáda přišla o 75 tisíc vojáků, kteří přitom nezemřeli v boji, nýbrž následkem zimy a hladu. Jejich protivník, ruský první kavkazský sbor byl sice mnohem hůř vyzbrojen, zato ruští vojáci měli zimní vybavení, které v osmanské armádě ve zdejších horách v mrazech chybělo.

Bitvu v Sarikamiši připomíná pomník a náhrobní kameny v loukách široko daleko.

Strana Mladoturků připravila genocidu, jakou Arménie nepamatovala. Nejhorší je, že za tiché podpory či nezájmu okolního světa!

Nejprve bylo na jaře 1915 v Istanbulu zatčeno a následně zavražděno 250 nejvýznamnějších intelektuálů a politiků arménského původu. Současně byli odzbrojeni a brzy také povražděni arménští vojáci v osmanské armádě.

Pak začaly deportace z východní Anatolie do koncentračního tábora u syrského Aleppa a odtud do pouštních oblastí. Naprostá většina Arménů pochod za drastických podmínek o hladu a žízni nepřežila. Tisíce Arménů bylo popraveno, upáleno, utopeno, otráveno jedy nebo plynem. To vše probíhalo až do roku 1918, kdy Osmanská říše válku prohrála.

Strašné je, že od počátku byli o tom informováni nejen spojenci Osmanské říše Německo a Rakousko-Uhersko, ale věděly to i evropské mocnosti a USA. Nikdo z nich nezasáhl, i když se o to řada významných činitelů snažila. Mnohé to dokonce dodnes neodsoudily.

A jak již bylo uvedeno – mírová smlouva z Lausanne arménské nároky a odpovědnost Osmanů naprosto ignorovala.

Do širšího povědomí světové veřejnosti se arménská genocida dostala nejvíc díky románu pražského rodáka, rakouského židovského spisovatel Franze Werfla „Čtyřicet dní“.

Arménská genocida posloužila Hitlerovi jako modelový příklad při holocaustu Židů. Podobně proběhlo vyvražďování Kambodžanů za vlády Rudých Khmérů, vyvražďování ve Rwandě či súdánském Dárfúru. Genocidou Rohingů je etnická čistka v Myanmaru. Genocidy se v letech 1932–1933 dopustil Stalin na Ukrajině a genocidní rysy má i dnešní agrese Ruska na Ukrajině.  

Naše cesta Tureckem vedla dál východem Anatolie ze severu na jih. Poblíž města Dogubeyazit se téměř na hranici s Arménií tyčí posvátná hora Arménie ARARAT. Je to legendami opředená hora, především o Noemovi a jeho arše. Dnes je nejvyšší horou Turecka. Má dva vrcholy - Velký Ararat (5 137 m) a Malý Ararat (3 896 m).

Nedaleko Dogubeyazitu se v úchvatné krajině na místě, kde kdysi stávala uratrská pevnost, střežící významnou obchodní cestu, nachází proslulý palác Ishaka Paši, romantická rozlehlá stavba z 18. století, postavená ve směsici všech stylů, které lze v Anatolii nalézt. Pod ním malebné zbytky města Eski Beyazit z 8.století př.n.l. s jednou z nejstarších tureckých mešit.

Arméni na východě Turecka již nežijí. Prostor po nich zaplnili většinou Kurdové, kteří jinak už odedávna obývají území jihovýchodní Anatolie.

Kurdové jsou dnes také převažujícím obyvatelstvem REGIONU VAN se stejnojmenným městem i jezerem.

Město VAN s názvem Tušpa bývalo kdysi hlavním městem Urartské říše a později také Arménského království. Arménská Tušpa byla centrem křesťanské kultury, po které v celém okolí zůstalo mnoho krásných arménských kostelů.

Střed říše Urartu i následného arménského království tvořilo rozlehlé jezero VAN, největší jezero v Turecku, v nadmořské výšce 1719 m. Kdysi vzniklo poté, co sopka Nemrud a sopka Suphan přehradily lávou místní vodní tok. Je to bezodtoké jezero, jehož hladina se udržuje pouze odpařováním a proto je extrémně zásadité.

Nejvýznamnějším arménským svatostánkem s mnoha zachovalým freskami a reliéfy s biblickými motivy je kostel sv.Kříže z 10. století na jezerním ostrově Akdamar.

Jako každé správné jezero má i Van svou záhadu. Je jí tzv. Van Canavari-Vanská příšera. Víra v ní je evidentně staršího data, protože je zobrazena na některých reliéfech.

Za kostelem se ze země tyčí několik starých arménských chačkarů (vztyčených kamenů připomínajících menhiry). Jsou dokladem toho, že toto místo mělo náboženský význam již v dávných pohanských dobách. Kříže a další křesťanské symboly na ně byly vytesány až dodatečně ve středověku.

Symbolem města Van je vanská kočka, hravá a přítulná, s bílou barvou srsti a různě barevnýma očima: jedno oko má modré, druhé žluté. Ráda a dobře plave.

Do historie kraje zasáhli i příchozí Turkité a z nich pocházející Seldžukové.

Nejvíce o tom vypovídá AHLAT (původně uralská osada) na opačné straně jezera Van, se svými proslulými seldžuckými hrobkami na rozsáhlém hřbitově z 11.–16, století.

Všude po Turecku jsme se setkali s velmi milými lidmi, kteří nejen neprotestovali, ale naopak rádi se nechali fotografovat. Bylo tomu tak i zde. Zdejší ženy i během všedních dnů chodí velice pěkně oblečené.

Hora Nemrud (Nemrut Dagi) u jezera Van nad městem Tatwan má stejné jméno jako její známější jmenovkyně u Kahty. Tento Nemrud je jedním z původců jezera Van. Je to 3000 metrů vysoká vyhaslá sopka s unikátním ekosystémem, s gigantickým kráterem o průměru 7 km a s pěti jezery v kráteru, každé s jinou teplotou. Strmé stěny kaldery (tj. dovnitř propadlého kráteru), která patří k největším na naší planetě. jsou uvnitř 400–600 metrů vysoké. Záběr na část kráteru s jedním jezerem.

Tradiční dělení na „arménský“ severovýchod a „kurdský“ jihovýchod, jak uvádí mnohá literatura, už z výše uvedených důvodů neplatí. I tak se jihovýchodu Anatolie (a moderního Turecka) stále říká TURECKÝ KURDISTÁN.

KURDOVÉ jsou indoevropské etnikum s indoevropským jazykem. Dnes žijí v Turecku, Iráku, Íránu a v Sýrii. Do těchto míst kurdské kmeny přišly ve 2. tisícíletí př.n.l.

Kurdové žijí také leckde po světě – kurdská diaspora se odhaduje na milion osob. Je to největší etnikum na světě bez vlastního státu. Jejich celkový počet se odhaduje na 20–40 milionů, možná i víc. Nejvíc Kurdů žije v Turecku, kde tvoří 11–22 % populace.

V Osmanské říši se Kurdové těšili stejnému postavení jako všichni ostatní muslimové. To se ale s nástupem mladotureckého nacionalismu naprosto změnilo.

Poválečná mírová konference v Sévres s ustavením Kurdistánu počítala. Jenže tu byl jeden velký problém – Kurdové doplatili na svou aktivní roli při genocidních masakrech Arménů, probíhajících od 90. let 19. století.

Kromě toho se proti vzniku samostatného kurdského státu zasazoval Mustafa Kemal Atatürk a postavil se do čela odporu.

Na mírové konfereci v Lausanne roku 1923, které původní smlouvu z roku 1920 nahradila novou, již žádná zmínka o kurdském státu nebyla. A dokonce na této konferenci, která položila základy státu Turecko, nebyla Kurdům přiznána ani práva menšiny.

Turci v novém státu podle toho jednali. Vše se poturečťovalo a přejmenovávalo. Používat kurdský jazyk bylo přísně zakázáno, v jakékoli podobě.

Roku 1925 vypuklo v Diyarbakiru první kurdské povstání a po něm pak několik dalších. Všechny kurdské rebelie turecká vláda krutě potlačila.

Vztah ke Kurdům a terorismus byl po desetiletí největším problémem Turecka.

O tom a také o dalším vývoji v zemi uvádím více v knize „Příběh Íránu, Mongolska a Turecka – říší, které pohnuly světem“. Příslušné kapitoly z ní se spolu s předchozím titulem „Příběh Arábie“ snaží přispět k porozumění problematice Blízkého východu se znalostí toho, čím zdejší země během své mnohatisícileté historie prošly – protože vzdálený svět je někdy nečekaně blízko.

(Desítka titulů cesto-faktopisné knižní řady je naprosto nekomerčním počinem – eufemisticky řečeno – a proto si dovoluji se o ní zmiňovat.)

Turecký Kurdistán na jihovýchodě země, o jehož návštěvě v roce 2010 podávám svědectví, nebyl dlouho předtím turistům přístupný. A dlouho cizinci nemohli ani na mnohá jiná místa v zemi. I v roce 2010 mi dalo dost práce tam cestu uspořádat.

Panu Miroslavu Zikmundovi jsem po dlouhá léta cestování po světě posílala z každé ukončené cesty „hlášení“ slovem a fotkami o rozsahu desítek stránek. Psali jsme, někdy telefonovali a občas se (kromě mé návštěvy ve Zlíně) viděli při různých příležitostech.

Na základě mojí zprávy o cestě Tureckem roku 2010 mi pan Zikmund poslal právě vydanou českou mutaci knihy H+Z o Turecku a napsal o tom, s jakými překážkami se při cestě touto zemí v roce 1959 potýkali oni: mj. „Perfektní „výlet“ do země, kam – nebýt známosti s Adolfem Hoffmeisterem a jeho známosti s tureckým ministrem zahraničí – bychom se nebyli vůbec dostali.“

Když jsem později psala knihu o Turecku, poprosila jsem pana Zikmunda o dovolení použít část textu jeho dopisu a mapu z jejich knihy o Turecku. Na ní je celá východní část země uvedena jako „Terra incognita“, zakázaná a turistům nepřístupná část země.

Dále jihovýchodem Anatolie jsme navštívili mnohá úžasně zajímavá místa. Po chladném severovýchodu byl jihovýchod teplý, suchý a s nespornými rysy Blízkého východu. Nadchly nás nejen hmotné památky, ale i zde velmi příjemní lidé, s jakými jsme se všude v zemi setkávali.

Turecko je plné pevností-citadel z různých dějinných období. Velmi působivý je hrad HOSAP, monumentální kurdská pevnost ze 17. století.

DIYARBAKIR na březích řeky Tigris, neoficiální hlavní město tureckých Kurdů, je velmi orientální město na břehu řeky Tigris. Proslulé je kruhovými čedičovými hradbami se 72 věžemi a baštami, které mají být co do rozsahu druhé největší na světě, po Velké čínské zdi. A prý také viditelné z vesmíru. Diyarbakir patří mezi nejstarší města na Zemi.

Ve 20. století tady došlo k velkým změnám. Během první světové války se tu výrazně změnilo složení obyvatelstva – zmizely dlouho usídlené menšiny křesťanských Syřanů a Arménů.

V roce 1925 pak došlo k velkému povstání Kurdů ve snaze získat nezávislost, vojskem krutě potlačenému. Nepokoje ale neskončily a roku 1984 dokonce vypukla mezi Kurdy a Turky gerillová válka. Teprve od roku 2004 je Diyarbakir bezpečnými městem.

Koukat na zdejší tradičně oblečené lidi a fotografovat je, bylo velké potěšení. V nedávných divokých letech se sem přistěhovalo velké množství lidí a bylo dobře poznat rozdíl mezi venkovským a městským oblečením, zejména v případě žen.

MARDIN je půvabné starobylé terasovité město s obrovskou citadelou na vrcholu skály. Býval domovem početné křesťanské komunity a stále ještě tady žije řada rodin syrských křesťanů (oficiálně je Turecko sekulární stát, ale většina lidí jsou věřící – a to muslimové sunnitští a alavité).

Uličkami města v kopci nelze jezdit auty,

Na předměstí Mardinu stojí velmi krásný DEYRUL ZARAFAN  (Šafránový klášter), nazvaný podle nažloutlého kamene, ze kterého byl v 5. století postaven. Býval centrem asyrské pravoslavné církve s liturgickým jazykem aramejštinou (jazykem Kristovým). V době naší návštěvy škola pro sirotky, které vyučovali dva zbylí mniši.

HARRAN poblíž Urfy, byl osídlen již před 6000 lety a také patří k nejstarším sídlům na světě. Je proslulý domy, které se podobají včelím úlům. Takové se tu stavěly již od 3. století př.n.l. Ty dnešní jsou staré asi 200 let a lidé v nich stále bydlí, protože jsou vhodné pro zdejší klima – drží stabilní teplotu.

Římané, kteří tu nějakou dobu pobývali, město přeměnili na významné centrum vzdělanosti. Arabové pak na ně navázali a založili zde univerzitu. Býval tu také křižácký hrad.

Současné obyvatelstvo je arabského původu.

URFA, od roku 1984 nazývaná SANLIURFA (Svatá Urfa) je posvátné poutní místo pro židy, křesťany i muslimy – měl se tu narodit starozákonní prorok Abrahám a žít až do doby, než dostal od boha příkaz přivést svůj lid do země zaslíbené.

Urfa je místo s nesmírně bohatými dějinami: Působili tu Churrijci (jedna z nejstarších anatolských civilizací), po nich Chetité.

Alexandr Veliký dal Urfě nové jméno Edessa (podle původního hlavního makedonského města).

Pod tímto jménem známe Urfu ze souvislosti s křížovými výpravami, V Edesse byl založen první křižácký stát – Edesské knížectví. Město dobyli Seldžukové,, pak Mongolové a Osmanští Turci roku 1637.

Působila tu nestoriánská církev, jejíž mužské příslušníky Kurdové v 19. století zmasakrovali a ženy a děti poslali do otroctví.

Dnešní Sanliurfa je velmi konzervativní město. Stále si drží svůj tradiční ráz a rytmus, a nechybí ani v Turecku všudupřítomní čističi bot se svými „zlatými“ stojánky.

Centrum posvátného okrsku tvoří tzv. Abrahámova jeskyně – místo, kde se měl Abrahám narodit. Nad jeskyní stojí hrad s antickými sloupy z let 240–242. Z hradu vede dolů starý a kdysi asi tajný tunel.

Po druhé světové válce bylo Turecko dlouho neutrální, až na poslední chvíli vyhlásilo symbolicky válku Německu a Japonsku. Tím se kvalifikovalo do řad zakládajících členů OSN.

Po válce sledovalo prozápadní kurs, postupně se sblížilo s USA a roku 1952 vstoupilo do NATO. Země se v šedesátých letech hospodářsky vzmáhala a současně došlo k první velké emigrační vlně Turků do západoevropských zemí, zejména do Německa. V Evropě v současnosti žije asi 10 milionů Turků.

V sedmdesátých letech Turecko zasáhla vlna politických násilností a došlo již k druhému státnímu převratu v režii armády (která se dlouho snažila udržet kurs země, včetně sekularisty, jak jej nastavil Mustafa Kemal Atatürk).

Největším problémem Turecka po desítky let byl již zmíněný vztah ke Kurdům a terorismu. V roce 1978 byla založena Strana kurdských pracujících (PKK), s cílem vytvořit kurdský stát na jihovýchodě země, která oslovila velké množství chudých a nevzdělaných Kurdů, žijících bez vyhlídek v zaostalých oblastech a postihovaných za jakýkoli projev kurdské identity.

Zemí se šířila občanská i hospodářská nestabilita, násilí a Turecko se dostalo do obrovské krize.

Následoval třetí vojenský převrat a velké čistky v celé společnosti. Kurdské separatistické snahy se ale stupňovaly, vláda nijak na jejich nabídky nereagovala, a tak PKK vyhlásila za další cíl svých útoků turistický průmysl a nastal velký pokles počtu turistů. Kurdové přenesli cíle svých násilných činů i do Evropy, se kterou se oficiální turecká místa naopak chtěla co nejvíc sbližovat a postupně se stát i členem EU.

Situaci ještě zhoršilo katastrofální zemětřesení v roce 1999, které zdevastovalo průmysl a hustě obydlené oblasti západu Anatolie. Zahynulo 20 tisíc lidí. Tehdy došlo ke sblížení s Řeckem, které se při pomoci Turecku velmi angažovalo.

Velká změna v zemi nastala v roce 2002, kdy ve volbách zvítězila teprve rok existující Islámská strana spravedlnosti a pokroku (AKP), v jejímž čele a taky v čele státu dodnes stojí Recep Tayyip Erdogan. Země se mj. výrazně islamizovala.

Erdoganova pozice je dnes po nedávném a ještě mnohem horším zemětřesení a současně před dalšími volbami hodně otřesená. Kritika oprávněná – nedodržování předpisů ve stavebnictví, korupce. Další vývoj již lze sledovat v aktuálních zprávách.   

Ještě jednou uvádím, že všechny v článku uvedené fotografie jsou moje vlastní..