Cestovatel Ing. Pavel Pavel dostal vysoké chilské státní vyznamenání

Inženýr Pavel Pavel, prokázal funkčnost své teorie o tom jak sochy „chodily“ nejprve nanečisto ve Strakonicích a pak v roce 1986 úspěšně zopakoval se skutečnou moai na výpravě slavného Thora Heyerdahla na Velikonočním ostrově. 

Na Velikonoční ostrov-Rapa Nui, nejvzdálenější osídlené místo na Zemi, se vrátil ještě několikrát. Jak se přihodilo, že se jihočeský inženýr a ze záliby experimentální archeolog stal členem expedice slavného muže a jak jeho zdařilý pokus na ostrově probíhal, vypráví Pavel Pavel v knize Rapa Nui – Jak chodily sochy moai na Velikonočním ostrově. První vydání z roku 1988 obsahuje snímky z první cesty s Hayerdahlem, pozdější doplněné a rozšířené vydání navíc snímky z návštěvy ostrova o deset let později.

Další knihy: Návrat na Rapa Nui po 30 letech (2017) a Poslední experiment inženýra Pavla Pavla (2019). Knihy vyšly i v jiných jazykových mutacích. Kromě toho Pavel Pavel po dlouhá léta šířil zasvěcené informace o rapanuiské polynéské a přitom naprosto jedinečné kultuře a o dramatickém příběhu ostrova i jinak – přednáškami, v televizních dokumentech, apod. (A dělá to stále).

Chilský prezident se rozhodl udělit Ing. Pavlu Pavlovi vysoký řád, pojmenovaný po zakladateli chilského státu Bernardu O´Higginsovi a udělovaný cizím státním příslušníkům za zásluhy v oblasti umění, vědy, vzdělání, průmyslu, obchodu, humanitární a sociální spolupráce.

Pavlu Pavlovi řád předal velvyslanec Chile v České republice pan Patricio Utreras. Vzhledem k brzkému termínu ukončení jeho mise v naší zemi tak učinil během oslav 70 let cestovatelského časopisu „Lidé a Země“ 23.4.2022.

Po slavnostním aktu následovala beseda Pavla Pavla s redaktorkou časopisu Lidé a Země. Na pozadí se při tom promítaly fotografie související s Thorem Heyerdahlem (asi všichni jsme četli Heyrdahlovy knihy „Kon-tiki“ a „Aku-aku“).

Ke gratulantům patřili mj. pan Marcel Goetz – kamarád a aktivní účastník strakonického experimentu „chození sochy“, Pavlova žena Soňa, paní Dita Aguilera z kulturního oddělení chilského velvyslanectví a pan Zdeněk Sobotka, podnikatel a vizionář v oboru obnovitelných zdrojů energie (mj. staví obří solární elektrárny v Chile) s paní.

Cesty na Velikonoční ostrov v roce 1996, první Pavlovy “deset let poté“, jsme se s mým manželem Josefem Prchalem také zúčastnili. Pavel Pavel se vrátil na místo, které se pak už navždy stalo jeho osudem. Silně to prožíval a my to spoluprožívali s ním. Bylo to báječné a nezapomenutelné. A ještě k tomu (aspoň pro mne potěšující) se to konalo v době před masivním náporem turistů na ostrov v následujících letech a před změnami, kladnými i zápornými (jak to bývá), kterými pak prošel.   

Tehdy jsme přistáli u nízké menší letištní budovy, která sloužila pro 3–4 lety týdně, a zamířili k nedalekému jednoduchému hotýlku kousek od jediné vesnice na ostrově Hanga Roa (paní na trhu byla jak od Gauguina) a kousek od prvních spatřených moai.

Pavel Pavel byl samozřejmě pro poznání ostrova tím nejlepším průvodcem. Ostrov jsme prozkoumávali nejdůkladněji, jak to šlo – viz mapka a ještě před každým výletem absolvovali úvodní přednášku.

Vyhaslá sopka Rano Kau s jezerem se sladkou srážkovou vodou, pokrytém plovoucími ostrůvky rašeliny a rákosím totora. Ostrůvek a petroglyfy spojené s kultem Ptačího muže.

Bylo to zde, na svahu Rano Raraku, bočním kráteru sopky Teravaka, kde vznikaly ty fantastické výtvory, které ostrov proslavily – sochy moai.  Kromě soch již „na pochodu“ tu byly mnohé ještě nedokončené, v různém stupni rozpracovanosti. Nad jednou velikou balancoval Pavel při výkladu o technologickém postupu jejich zhotovování. Některým moai zase ze země koukala jen hlava, tak za dlouhá léta zapadly.

Uvnitř kráteru Rano Raraku před naším příjezdem řádil oheň – pohled na kráterové jezero přes hranu kráteru s ležící moai.

Pukaa (nejspíš vlasy, i když dřívější názor byl klobouky) se vyráběly jinde – v lomu Puna Pau – a nasazovaly na hlavu sochy pravděpodobně až po jejím vztyčení.

Zajelii jsme postupně ke všem seskupením soch moai po ostrově. (Pouze z aku Akivi sochy pohlížejí na moře.) Také k moai, u které nám Pavel Pavel popisoval, jak právě s ní na expedici Thora Heyerdahla spolu se 16 pomocníky prokázal funkčnost své teorie o tom, jak sochy „samy došly“ z místa výroby na místo určení.

Ostrov kolem dokola lemují ostrá skaliska, ale na dvou místech se nacházejí krásné pláže s růžovým pískem z mušliček – menší pláž Ovahe a větší pláž Anakena, krásná až to vyráží dech a historicky cenná – zde přistáli první Polynésané a zde měli své první obřadní centrum. Později přibyly dvě plošiny ahu se sochami moai. A ještě mnohem později se tu natáčela řada filmů. My jsme zase užasle koukali na stavbu rákosové lodě, asi pro nějakou expedici.

Na závěrečný večer nám naši bytní upekli tradičně v zemní peci polynéské jídlo a děvčata a hoši z vesnice přišli zazpívat a zatančit za doprovodu omamující polynéské muziky. „Jejich“ Pavel se rád přidal.

První setkání s Polynésií, úchvatné díky Pavlovi, mi naprosto učarovalo a do Tichomoří – jak do dalších zemí Polynésie, tak i Melanésie – jsem se vydala ještě několikrát. Nemohla jsem se nabažit. A také moje první kniha nemohla být o ničem jiném. Bylo mi velkou ctí, že knihu o Tichomoří před deseti lety „do společnosti“ slavnostně uvedl pan Ing. Miroslav Zikmund a že také do ní napsal předmluvu. Druhým kavalírem knihy byl samozřejmě Pavel Pavel.  

To, že se Pavlu Pavlovi za jeho tolikaletou aktivitu právem dostalo ocenění od chilského prezidenta, mi udělalo velkou radost, ale kromě toho vysoce hodnotím i to, jak našincům přiblížil svět na opačné straně zeměkoule. Tak, že i ti, kteří se tam nevydají (a že to již mnozí udělali!) dobře vědí, že celý svět je jeden – náš svět.