Romové v souvislostech

Na oslavu Mezinárodního den Romů, který letos připadal na Bílou sobotu, dávali na ČTArt romský koncert. Inspiroval mě k přidání pár řádek

V roce 2015 jsem vydala knihu „Magický svět Indie a Himaláje“, která stejně jako ostatní tituly cesto-faktopisné knižní řady postihuje i vazby daného kusu světa k Evropě, resp. naší zemi. Jedna z kapitol, ze které čerpám, se jmenuje „Romové“. Během přípravy na ni jsem našla pár velice zajímavých a myslím, že obecně nepříliš známých či připomínaných fakt a souvislostí.  

Původ romského etnika leží na indickém subkontinentu. Bylo to prokázáno už hodně dávno, a to díky podobnosti romštiny s hindštinou a také podobnosti některých zvyků či společenské struktury.

Indická společnost je dodnes rozdělená do několika kast, do nichž se lidé narodí a patří pak do nich po celý život. Jejich místo ve společnosti je tak navždy dáno. Romové patřili do nízké skupiny tzv. nedotknutelných. Lidé nižších kast rodnou Indii v průběhu dějin často opouštěli, aby se z pout neblahého kastovnictví mohli vymanit. Romové nebyli jediní, kdo tak učinil.

Přesný původ etnika se podařilo zjistit díky jazykovědě. Lingvistickými výzkumy se zjistilo, že dnešní evropští Romové jsou potomky jedné etnické skupiny lidí, která žila v severní a severozápadní Indii a odtud odešla před mnoha staletími. Výzkumy ukázaly cestu, po které Romové migrovali – díky přejímání slov do romštiny z jazyků procházených zemí. Výsledky jazykových výzkumů byly později potvrzeny moderními genetickými metodami i dalším historickým zkoumáním.

Kudy Romové z Indie do Evropy postupovali?  Od 6. do 8. století pobývali v Persii (Íránu). Pak migrovali přes Mezopotámii na Blízký východ a na poloostrov Malá Asie, do dnešní asijské části Turecka.

Kolem roku 800 dorazili do Byzance a Řecka, kde byli označováni jako „Athinganoi (Atzinganoi)“. V řečtině „a“ označuje zápor a „thinganein“ znamená dotýkat se – tedy „nedotknutelní“. Z tohoto řeckého slova pochází slovo „cikán“, které se v různých obměnách vyskytuje v řadě evropských jazyků.

Dále pak Romové postupovali údolím Dunaje do střední Evropy.  Do Uher měl první Romy přivést roku 1219 uherský král Ondřej II. při návratu z křížové výpravy. Jiná větev Romů přešla Arménii, Kavkaz, později Rusko a dosáhla až Skandinávie. V 15. století byli již Romové rozptýleni po celé Evropě.

V Evropě byli považováni za křesťanské poutníky přicházející z Egypta. To proto, že mluvili o tom, že přicházejí z Malého Egypta. V Byzanci se totiž jako „malý/malá“ nazývaly etnické kraje, které ležely uvnitř byzantského území a „velký/velká“ byly vyhrazeny pro názvy zemí vně byzantských hranic.

(Například „Velká Morava“ nepřišla ke svému názvu kvůli své rozloze či významu v tehdejším evropském kontextu, jaký naznačuje slovo „Velká“, ale nazývala se tak proto, že ležela vně Byzance. Její pojmenování je byzantského původu. Poprvé bylo zmíněno byzantským císařem Konstantinem VII. v roce 950 v jeho díle s názvem „O spravování říše“.)

„Malý Egypt“ byl tehdy název území uvnitř Byzantské říše, odkud Romové přišli do střední Evropy. Lidé tady ale o něm nevěděli a domnívali se, že se jedná Egypt na Nilu, ve kterém kdysi panovali faraoni držící v otroctví Židy – jak se praví v Bibli. A tak se Romům podle jejich domnělého egyptského původu říkalo Egypťané, z čehož se pak vyvinulo jejich pojmenování v řadě západoevropských zemí: „gitanos“ ve španělštině, „gitanes“ ve francouzštině či „gypsies“ v angličtině.

Romové v Evropě vzhledem k tomu, že byli považováni za křesťanské poutníky, získávali za poplatek od panovníků ochranné průvodní listy – glejty – které jim zaručovaly ochranu a volný průchod. Asi nejznámější je glejt pro Romy od císaře Zikmunda, vystavený během císařova pobytu na kostnickém koncilu (na který dostal glejt také Jan Hus).

První zmínka o Romech v češtině pochází z Dalimilovy kroniky, sepsané počátkem 14. století. Sami Romové se poprvé v Čechách objevili v roce 1417. Roku 1419 pak jedna velká skupina Romů dorazila do Prahy – jenže právě v době první pražské defenestrace, kdy z okna Novoměstské radnice byli vyhozeni protihusitští konšelé, a kdy atmosféra v Praze byla napjatá. Proto hned pokračovala dál do Německa a Francie.

Když pak v roce 1421 dorazili do Paříže, představili se jako „Bohémové“, tedy Češi. Touto cestou se latinský název naší země, pocházející od keltského kmene Bójů, žijícího na území Čech od 4. do 1. století př.n.l., dostal do nečekaných souvislostí a začal pak žít vlastním životem. Možná také, že k tomu přispěl i podpis císaře Zikmunda se slovy „Rex Bohemiae“ („český král“) na glejtu z roku 1423, vydaném romskému vévodovi Ladislavovi.

Romové tak v Evropě zamíchali pojmy: anglické slovo „bohemian“ lze totiž přeložit jako „český“, ale také jako „bohémský“. Zajímavý význam získalo slovo „bohémský“ a „bohém“ ve francouzštině, z níž se dostalo do dalších jazyků.

V Paříži se zrodilo bohémství. Původně etnický význam se tady postupně rozšířil i na další osoby bez trvalého bydliště a od počátku 19. století pak na začínající chudé umělce, kteří vyznávali svobodu a oddanost umělecké tvorbě a těžkosti života na okraji společnosti a chudobu maskovali pohrdáním společenskými konvencemi. „Bohémové“ si začali říkat sami. Inspirovalo je k tomu jejich pobývání v sousedství Romů, o kterých bylo ve Francii známo, že přišli z Čech (z Bohemie).

Povídky jednoho bohéma jménem Henri Murger „Obrázky ze života pařížské bohémy“ se staly předlohou pro slavnou operu Giacoma Pucciniho „Bohéma“, která měla premiéru v roce 1896.

Fenomén bohémy – kulturního hnutí i životního stylu – přetrval do poloviny 20. století a skončil až z důvodu velkých společenských změn. Přesto oslovuje dodnes, o čemž svědčí mj. i právě probíhající výstava o světové bohémě v Kunsthalle Praha na Klárově. 

„Bohéma“ byl také název české televizní minisérie o osudech filmových hvězd první republiky za druhé světové války a krátce po ní.

Romové v Evropě tábořili vždy na okraji měst, provozovali některá žádaná řemesla jako kovářství, košíkářství, čištění peří, broušení nožů – a také věštectví. Kvůli své hudbě a tanci a se svými artistickými čísly a kouzly byli vítáni na panovnických dvorech. Jenže jejich způsob života byl natolik odlišný od života usedlého obyvatelstva, že mezi kočovníky a starousedlíky docházelo ke sporům. Neformální normy Romů nebyly v souladu s hodnotovým systémem a normami většinového obyvatelstva.

A naopak většinová společnost (gádžové) byla pro Romy cizí skupinou, která si od nich udržovala odstup, což u Romů vedlo k posílení uzavření se do svého skupinového světa.

Základem romské společnosti je rodina, kde panuje velká soudržnost. Tradičně se představitel určitého seskupení Romů, který požívá velkou autoritu, nazývá vajda (vévoda). Romové se všude přizpůsobili náboženství místního obyvatelstva, v Evropě křesťanství. Náboženství ale chápali v širším smyslu a věřili i v duchy mrtvých předků, kteří mají na jejich život vliv.

Od konce 15. století byla ve stále více zemích proti kočovníkům (jimiž byli hlavně Romové) vydávána různá nařízení, která je ze zemí či měst vykazovala. Kočující Romové byli většinovou společností chápáni jako protipól pevného pořádku. Stále více byli zaháněni do ilegality a upadali do bludného kruhu chudoby, izolace a kriminalizace. Byli nuceni se po Evropě pohybovat na hranicích teritoriálních území a při pronásledování v jednom státě prchat rychle na území jiného vládce, kde byli zase chvíli v bezpečí.

Nejen Romové, ale všechny osoby kočující po středověké Evropě, byli společně označováni jako cikáni. Již tehdy se konaly pokusy o integraci kočujícího obyvatelstva a jejich usazení na jednom místě. Snahy byly spíše neúspěšné, ale někteří Romové se usadili a živili se převážně různými řemesly, obchodováním s koňmi nebo provozováním hudby.

V 18. století, v době sílícího romantismu, začala být nespoutaná existence Romů považována romantickými básníky za opak tehdejších dusných společenských poměrů. (Např. Karel Hynek Mácha a jeho jediný dokončený román „Cikáni“.)  Životní styl kočujících obyvatel najednou okouzloval. V pojetí romantických básníků jsou líčeni jako symbol svobody. Romantici si ovšem těžký a nebezpečný život kočujících Romů idealizovali, zatím co v podvědomí většiny obyvatel nadále přetrvávaly z kočovníků obavy. Stále se jednalo o osoby žijící na okraji společnosti.

V 19. století nastala řada změn týkajících se pozemků (scelování, oplocování apod.), což Romy připravilo o mnohá tradiční tábořiště, a znamenalo postupnou likvidaci jejich tradičního životního stylu.

Ve 20. století pak došlo k mnoha událostem, které změnily nejen svět Romů. Dvě světové  války byly tragédií nejen pro ně. Jenže navíc se během té druhé na Romy vztahovaly norimberské rasistické zákony – se všemi tragickými důsledky. Z českých Romů přežilo holocaust jen asi 500 osob – téměř všichni byli vyvražděni. 

Nejvýznamnější a nejpočetnější skupinou Romů v naší zemi v dnešní době jsou Romové slovenského původu (se kterými prakticky splynula malá část pocházející z Maďarska).  

Osobitou větví romského národa jsou olašští Romové, o kterých slýcháme sporadicky, zato vždy nepřehlédnutelně. Takovou velkou událostí byl v roce 2012 pohřeb olašského krále Jana Lípy ve Slezské Ostravě, o kterém referovala všechna média. Olaši přišli z rumunsko-moldavského Valašska poté, co tam roku 1864 bylo zrušeno romské otroctví, trvající 400 let. („Olaši“ je varianta slova „Valaši“.) Když pak migrovali z Valašska do dalších zemí Evropy, narazili cestou v Uhrách na zde již usazené Romy. Nazvali je „Rom Ungro“, z čehož se v českém prostředí vyvinulo romské slovo „rumunger“. Olaši se tím chtěli se odlišit od těchto – podle nich – „podřadných“ usedlíků, kteří na rozdíl od nich přebírají zvyky majority.

Na první pohled výrazně bohatší Olaši si dodnes udržují svou uzavřenou komunitu. Od ostatních romských skupin se ostře distancují. Nedochází u nich k žádným smíšeným sňatkům – ani s majoritou a ani s Romy z jiných skupin. Mezi Olachy, kteří dnes žijí v mnoha evropských státech, zato panuje velmi silná soudržnost. Vhodné nevěsty neváhají hledat přes půl Evropy a dodnes za ně platí vysoké výkupné. Někteří z Olachů stále kočují, pouze koňské povozy vyměnili za luxusní karavany. Tradičně se Olaši dělili podle dědičných povolání na kalderaše-kotláře a lovari-koňské handlíře. A z těchto tradičních způsobů života přešli rychle a velmi úspěšně do moderních podnikatelských aktivit.

Migrace slovenských Romů (které máme prakticky vždy na mysli) do českých zemí probíhala ve třech výrazných vlnách. První do pohraničních oblastí hned po odsunu německého obyvatelstva po druhé světové válce. Druhá vlna v 50. letech vznikla náborem dělníku do průmyslových oblastí Ostravska, Mostecka, Kladenska a jižních Čech. První dvě vlny byly převážně spontánní a Romové do českých oblastí migrovali na základě vlastních rozhodnutí.

Zato třetí vlna byla organizovaná a vynucovaná na základě Vládního usnesení č. 502 z roku 1965. Tehdy státní orgány nařídily likvidaci romských osad a přesun Romů ze Slovenska do českých a moravských okresů. Romské rodiny byly často přesídlovány proti své vůli a asi třetina se pokusila o návrat. Proto pak dalším vysídlovaným Romům před očima jejich obydlí spálili.

Po přestěhování prožívali Romové ze slovenských romských osad kulturní šok. Ve slovenských osadách, jaké lze dodnes na východním Slovensku nalézt, žili v naprosto jiných podmínkách, než do jakých je úřady nastěhovaly. Ze dne na den si měli osvojit městský způsob bydlení, na který je nikdo nepřipravil. Vyrovnávali se s tím po svém a soužití Romů a majoritního obyvatelstva naráželo na rozdílná pojetí způsobu života a rozdílné zacházení s hmotnými statky.

Pak vznikaly na nově budovaných sídlištích další nešťastné pokusy „sociálních inženýrů“, jak „řešit cikánskou otázku“, jak se tehdy často diskutovalo. K tomu ještě úřady Romy omezovaly i tam, kde by ostatním lidem dělali radost a přispěli ke vzájemnému sblížení – provozovat hudbu směli, jen když vykonali předepsané umělecké zkoušky před komisemi. Košíkářství či jiná řemesla, která ovládali, se zase považovala za soukromé podnikání, a proto byla zakázána.

Stávaly se situace, které Romové neuměli řešit. Největším problémem bylo ale to, že se stali téměř úplně závislí na státu, což přispělo nejen ke zhoršování vztahu mezi romským a majoritním obyvatelstvem, ale také poškodilo myšlení Romů. Slovy známé romsko-moravské zpěvačky, muzikantky a sbormistryně Idy Kelarové (sestry ještě známější Ivy Bittové), která uvedla v příloze deníku MFDnes „Ona“: „Jakmile člověk nevyvine ani trochu úsilí, zvykne si. Bere pomoc druhých jako svoje bytostné právo. Co dostaneme snadno, toho si nevážíme. Lidí, kteří pořád čekají, že se o ně někdo postará, je plná republika, ale u Romů je to nejvíc viditelné. Zároveň jimi společnost pohrdala a dávkami hojila černé svědomí. Ted sklízí plody: celé generace si ochočila na bezpracné přežívání“. 

Po roce 1989 nastal zlom – stát dal od romských problémů ruce pryč. Jako první přicházeli o práci, zhoršovala se jejich sociálně ekonomická situace a často neměli prostředky na pravidelné placení nájmu. Města se je snažila vystěhovat a začala vznikat celá ghetta sociálně vyloučených.

Mnozí Romové z bývalých východoevropských zemí začali od začátku 90.let migrovat na západ Evropy a také na americký kontinent. V roce 2007 proběhla naší zemí romská migrační vlna do Kanady velká natolik, že Kanada byla nucena obnovit českým občanům vízovou povinnost. Ti Romové, kteří hledali zemi, kde by nebyli diskriminováni a kteří tam využili příležitost jako výzvu, tam uspěli. A ti ostatní skončili i tam na dávkách a mnozí se vrátili zpět.

Recept na větší začleňování romského etnika do většinové společnosti – aniž by přitom zapomněli na svůj jazyk a kulturu) je přitom známý – vede přes vzdělání, se vším, co s ním souvisí.

Vzpomínka a velký dík v této souvislosti patří Mileně Hübschmannové, absolventce univerzitního studia indických jazyků hindštiny, urdštiny a bengálštiny, která – a byl to pěkný příběh – se stala autorkou první romské gramatiky, pravidel romštiny, romsko-českého slovníku (a pak dalších), Prosadila také univerzitní obor romistiky. Romy byla přijímána s láskou a úctou. Sepsala i romské pohádky a snažila se, aby Romové během snah o asimilaci nezapomněli na svůj jazyk, kulturu a folklor. Paní Hübschmannová bohužel v roce 2005 předčasně tragicky zahynula při dopravní nehodě, ale má řadu pokračovatelů v lidech i institucích.

V roce 1991 bylo v Brně z iniciativy romských intelektuálů založeno Muzeum romské kultury, jehož stálá expozice „Příběh Romů“ (vedle  krátkodobých výstav) přibližuje návštěvníkům dějiny Romů od jejich předků ve starověké Indii až po současnost.

Brněnské muzeum má ještě své pražské pracoviště a rovněž spravuje dva Památníky holocaustu Romů a Sintů (= německých Romů) – v Hodoníně u Kunštátu a v Letech u Písku. Oba na autentických místech, kde během protektorátu fungoval tzv. cikánský tábor, v němž byly nuceně koncentrovány celé rodiny Romů a Sintů z Čech a Moravy před transportem do koncentračního a vyhlazovacího tábora v Osvětimi – Auschwitz II-Birkenau.

Romové tvoří v naší zemi nejpočetnější menšinu (podle odhadů kolem 250 tisíc osob), přičemž zhruba polovina dosud žije v ghettech. Romské děti často navštěvují školy, kde tvoří většinu žáků, což zhoršuje či vůbec znesnadňuje jejich úspěšnost v budoucím uplatnění.

Význam a přínos vzdělání potvrzují narůstající řady úspěšných romských hudebníků, básníků, spisovatelů, malířů, novinářů, atd., ale také podnikatelů v různých oborech. Romů, kteří ve své profesi uspěli, je stále více a je třeba je připomínat. Kladné příklady jsou velmi významné, táhnou. Jsou příkladem jak směrem do komunity Romů, tak i do komunity většinové společnosti. Mladé talentované Romy je třeba podporovat – v zájmu Romů i celé společnosti.

Kromě vzdělání je významná také obecně větší informovanost a osvěta, protože předsudky vycházejí mnohdy z nedostatku informací a ze stereotypů. V této souvislosti přijal letos před pár dny u příležitosti letošního Mezinárodního dne Romů prezident Petr Pavel s manželkou na Pražském hradě romské studenty a studentky středních a vysokých škol. Na setkání připomněl, že jsou to právě oni, kdo pomáhá překonávat předsudky, které – nejen o Romech – považuje za jedno z největších nebezpečí současné doby.

Na konci 20. století začaly po celé Evropě sílit romské snahy o společenskou a politickou emancipaci. Vznikaly romské kulturní a vzdělávací spolky i politické strany.

V roce 1971 se v Londýně konal 1. Světový romský sjezd, na němž se Romové ze 14 zemí, včetně tehdejší ČSSR, dohodli na jednotném používání svého označení „Romové“.  Slovo „Rom“ pochází od slova „Dom“, které znamená „člověk“. (Tak se jmenuje indické etnikum dodnes žijící na místech, odkud se před dávnou dobou Romové vydali na svou dlouhou pouť. Také část Domů Indii opustila.)   

Na prvním sjezdu byl přijat požadavek, aby název „Romové“ byl majoritou respektován. S dříve používaným termínem „cikáni“ se Romové nikdy plně neztotožnili. Považují jej za označení negativně chápané sociální skupiny, zatímco „Romové“ je označení národa, etnika.

Sjezd také schválil romské symboly, včetně romské vlajky. Čakra uprostřed odkazuje na indický původ romského národa. Zelený a modrý pruh symbolizují život věčných poutníku po zelené zemi pod blankytnou oblohou. Romská vlajka vznikla roku 1933 v Rumunsku (vytvořena byla pro Generální unii rumunských Romů) a v roce 1971 byla schválena jako romská vlajka mezinárodní. 

Romové mají také vlastní svatou. Je jí svatá Sára, resp.Kálí Sára (Černá Sára). Již po staletí se každý rok 24. května sjíždějí desetitisíce Romů z celé Evropy, zblízka i zdaleka, uctít její památku do francouzského městečka Les Saintes-Maries-de-la Mer u ústí řeky Rhony do Středozemního moře v kouzelném kraji Camargue v jižní Francii.

Přitom se přesně neví, kde se záhadná Sára vzala. Pověsti o ní je několik verzí. Všechny souvisejí s biblickými postavami tří Marií. První psaná zmínka o Kálí Sáře pochází z 1.poloviny 16. století.

Odborníci potvrzují, že ceremonie, které zde probíhají (samozřejmě za doprovodu hudby a tanců), jsou téměř identické s ceremoniemi spojenými s hindskou bohyní Durga (Kálí). A také jméno Sára se vyskytuje ve spojení se jmény Durga/Kálí v několika hindských náboženských knihách.